Patrně jsem umělec každým
coulem. Aspoň se to o mě říká. Tedy, abych byl přesný, říká to máma a babička.
Táta tvrdí, že jsem normální prase. Ale abych vám vysvětlil, jak jsem se
k té definici mého budoucího povolání dostal…
Já prostě ze srdce rád
maluju, kreslím, čmárám, prostě tvořím vším, co mi přijde pod ruku. Čím
zajímavější materiál, tím víc mě to baví. Takové malování máminou rtěnkou na
zeď, nebo tužkou na oči po stole, to je fakt bomba! Ale o tom dnes úplně mluvit
nechci. Mnohem víc, než malba a kresba mi totiž imponuje modelování. Budu
nejspíš sochař, nebo keramik, jako máma. Kdo by to ještě nevěděl, máma má
vystudovanou keramiku a tenhle talent prý jsem zdědil po ní. Babička říká, že
se vším všudy, ale máma se pak vždycky tváří naštvaně a nechce to slyšet. Ono
totiž ne každý materiál je pro takové modelování vhodný.
Ve skutečnosti modeluju
rád ze všeho, co je jen trochu tvárné, měkké a poddajné. Třeba i písek, když se
namočí, nebo hlína v máminých záhonech. Ale není to úplně ideální. Dost se
to rozpadá a sype. Máma by řekla, že tam chybí kaolín a pojiva, také ostřiva,
která pomáhají držet tvar… No zkrátka takové ty odborné věci, co se ale zřejmě překvapivě
nachází v úplně jiném materiálu, protože ten se teda rozhodně nerozpadá.
Asi už tušíte, kam tím
mířím… Jasně, modelování z plastelíny, modelíny, nebo slaného těsta co
vyrábí máma je fajn. Pěkně se to válí, nelepí to, dá se z toho dobře
vykrajovat a když to rozplácnete na stůl nebo na podlahu, jde to dobře sundat.
Akorát teda koberec je dost na houby. Z toho to dolů skoro nejde. A když
si máma nevšimne, a ještě na to párkrát šlápne, tak to nejde vydloubat vůbec.
Máma pak nadává, jako kdybych za to mohl já. Copak jsem jí říkal, že na to má
šlapat?
Co teda vůbec není dobrý
na modelování, je těsto na knedlíky. Člověk by řekl, že to bude podobné, jako
slané těsto. Jenže tohle fakt strašně lepí. Když na něj sáhnete, máte ruce
úplně fuj, ke všemu se přilepíte a nedej bože, když si to zkusíte otřít do
kalhot nebo dokonce do vlasů. Nejde to totiž ani umejt a hrozně to pak tahá.
Taky do nosu se to nedá moc strkat. Když už se to podaří, je to docela problém.
Nejde to ven, lepí se to, já pak nemůžu dýchat, máma se zlobí, a nakonec na mě
vytáhne odsávačku na nudle. Takovou tu příšeru, co se strká do vysavače. To
potom spustím strašnej řev, aby věděla, že se mi to ani za mák nelíbí a že fakt
protestuju.
Na druhou stranu, když si
tohle těsto strčím do ucha, je to docela sranda. Máma taky vyvádí, jenže já jí neslyším.
Vidím jen, jak se chytá za hlavu, dělá na mě prstem „tytyty“ a mračí se. Přes
těsto ale neslyším, co říká. Jen takový srandovní zkreslený hlasy. Ovšem když
pak máma usoudí, že mi to z toho ucha vydoluje… no, to snad radši nebudu
ani popisovat. Příšera na vysavač je v tu chvíli mírumilovné zvířátko.
Ale teď už k tomu
hlavnímu. Moje vůbec nejoblíbenější modelovací hmota, ze který se fakt výborně
tvoří – a v dětství to zjistila už i moje máma, jen se tváří, že si to
nepamatuje - tak ta hmota je, vážení, hnědá, měkoučká, když se použije včas,
tak i příjemně teplá, jen pravda – úplně nevoní. Dá se s ní tvořit lecos…
Modelovat kuličky, dělat takový malý sněhuláčky, nebo asi spíš hovnoláčky,
výborně se s ní tvoří reliéf na podlaze nebo na zdi a když si jí jen tak
mačkáte v ruce, je to mooooc příjemné. Krásně prokluzuje mezi prsty, a
vznikají takové tenké proužky, nebo háďátka. A ty se dají taky využít… A musím
ještě připomenout moji mámu. Ona je totiž opravdu velký umělec, už od mala. Ta
totiž zjistila, že se z toho dá dělat úžasný bodypainting, dobře to drží
na šprušlích dětské postýlky (to jsem bohužel nemohl vyzkoušet, protože už ji
nemám) a taky je to výborné tužidlo do vlasů. Musím přiznat, že tužidlo a
bodypainting jsem otestoval a za mě teda fakt super!
Nevýhodou je, že je po
tom člověk dost zmazanej, což ale asi všichni umělci, ne? Taková keramická
hlína taky zamaže kde co… No a taky to teda dost smrdí. Hlavně, když si to
člověk napatlá na sebe. A dospělí? Ti pak řvou, ošklíbají se, křičí: Fuj! Ty seš
čuně! Dobytku! Prase! Nesahej na mě! Padej se umej! A podobně. Prostě nemají
pochopení.
Máma o mě tvrdí, že jsem
její Picasso, Michelangelo a Myslbek. Pak mě myje, a taky se zrovna netváří
přívětivě, ale neříká mi „prase“ ani „čuně“. Jednoduše jsem pro ni „Hovňousek“
nebo „Poseroutka.“ Máma mi zkrátka rozumí. To budou nejspíš ty geny…
Sabi, krásné roztomilé čtení. Pobavila jsem se u ranní kávy. Měj pohodovou neděli.
OdpovědětVymazatAhoj, moc děkuji. :) to jsem rada, ze článek vyvolal úsměv. :)
VymazatTak toto ma úplne pobavilo :D Moji chlapci v živote nemodelovali z hovienkom alebo niečim podobním. Môj druhý syn a 4 si radi maľujú ale lepenia, modelovanie a takéto umelecké veci ich nebavia. A zvyšní 2 sú lenivky a neradi robia nič. Prvý syn má maľovať do školy a má s tým taký problém že až.
OdpovědětVymazatAKO SI ZVOLIŤ SPRÁVNE OBLEČENIE NA CVIČENIE?
Vtipný článok, pobavila som sa, dík :-)
OdpovědětVymazatPekné dni