Vánoční pohádka: Jak kapr Štístko splnil Baronkovi velké přání

 

Baronek už není žádné štěňátko. Od jeho prvních Vánoc uplynulo už šest let a teď je z něj zkušený velký pes. Nápady má ale pořád jako štěně a jeho velký a nyní už i starý brácha, labrador Lord, nad ním stále jen nevěřícně kroutí hlavou. Jako o minulých Vánocích…

Baronek, jak už děti jistě dobře víte, je německý boxer. To je rasa psa veskrze ušlechtilého, dobrotivého a milujícího děti. A tak není divu, že se mu tak dobře bydlí v bílém domku se zahradou, kde kromě Baronka a Lordíka bydlí i jejich lidská máma a táta, a také dva noví členové jejich smečky. Ti však nemají čtyři tlapky, ale dvě nohy. Dohromady tedy čtyři nohy. Jeden z nich se jmenuje Jiřík a je to takový ušatý rošťák s věčně usopleným nosem. A druhý člen? To je copatá treperenda Nelinka, která stejně jako Jiřík chvíli neposedí a každou chvíli vymýšlí nějaké lumpárny.

O loňských Vánocích v tom však byla Nelinka s Jiříkem skoro nevině. I když, podíl na tom, co se přihodilo, měli také…

***

„Tati, tati! Už tam budem?“ ptal se Jiřík ten den už asi po dvacáté. A když se nezeptal Jiřík, ptala se Nelinka. Šli totiž s taťkou do rybárny pro kapra. Chvíli to trvalo, přeci jen, rybárna je až kousek za městem. Ale dočkali se. Brzy už byla vidět dlouhá fronta a dav lidí kolem několika kádí. U těch stáli rybáři v zelených pogumovaných zástěrách, rukavicích a holinkách, a podběrákem lovili z kádí kapry. Děti byly jako u vytržení. Nadšeně se vrhly mezi lidi, aby se dostaly ke kádím. Kdyby je táta včas nechytil, určitě by se v mžiku koupaly s kapry.

„Koukej, tatí! Ten je obrovskej!“ volala nadšeně Nelinka a ukazovala na jednoho kapra. Byl opravdu mnohem větší než všichni ostatní.

„Toho si koupíme!“ Přikyvoval nadšeně Jiřík.

„Toho ne, ten je moc velkej,“ vrtěl hlavou tatínek. Ale pan rybář mu skočil do řeči.

„Tenhle kapr se jmenuje Štístko a je tak veliký proto, že je kouzelný. Nevím sice, jak je to možné, ale každý rok ho prodáme a další rok se v rybníku objeví znovu. Nechápeme, jak se dostane zpátky, ale každý rok ho vylovíme zas a další zase.“

„Tati, prosím…“ dělaly na tatínka oči obě děti, až to nevydržel a souhlasil. Brblal si sice něco pod vousy, ale děti zajímalo hlavně to, že s nimi ten kouzelný kapr půjde domů. Tedy, on nepůjde, jelikož kapr nemá nohy. Kapr Štístko se domů ponese.

***

„Už jdou!“ vyskočil Baron z pelechu v kuchyni, kde se zrovna rozvaloval, a začal nadšeně štěkat. „Dělej, vstávej, lenochu!“ Vběhnul čile do koupelny, kde na předložce přímo před vanou pochrupoval Lord. „Za chvíli jsou uvnitř i s kaprem. Ať jim tady nepřekážíš. Kapr bude urychleně potřebovat lázeň!“ šťouchl do Lorda nervózně placatým čumákem.

Než se Lord těžkopádně zvedl, už se celá rodina hrnula do koupelny. Maminka, která zatím v kuchyni chystala oběd, tam vběhla jako první. Odstrčila Lorda, aby nepřekážel a rychle zašpuntovala vanu, aby do ní kaprovi napustila vodu.

„Mamí, to budeš koukat, jakýho máme kapra! Táááákle velkýho!“ Hlásil Jiřík a roztahoval ruce, že se skoro nevešel do koupelny.

„No vážně, mami“, přikyvovala důležitě Nela. „Jmenuje se Štístko a je kouzelnej!“

„Opravdu?“ Divila se maminka, ale jen tak „na oko“, protože nevěřila, že by kapr mohl být opravdu kouzelný. Kouzla jsou přece jen v pohádkách.

„Prej jo,“ přitakal tatínek a vmáčknul se do malé zaplněné koupelny i s kaprem, kterého vypustil do vany. Ta už se pomalu plnila vodou a kapr začínal pomaličku plavat sem tam, jak jen mu to stěny poměrně malé vany dovolily.

„Ježíšku! Tohle že je kapr? Taková ponorka? Co s ním budeme dělat? To neměli menšího?“ Zděsila se maminka.

„Měli, ale děti jiného nechtěly. Jinej nebyl kouzelnej,“ pokrčil tatínek rameny a vyhrnul si rukávy, aby si mohl od kapra umýt ruce.

Lord se konečně vymotal z koupelny a ulehl k dopolednímu odpočinku přímo před sporák. Moc rád si totiž lehal zásadně tam, kde překážel. Maminka už na to měla svůj fígl. Když potřebovala do trouby nebo do skřínky, odsunula ležícího Lorda nohou. Po dlaždicích to pěkně klouzalo a líný stařík se ani neobtěžoval zvednout hlavu.

Jiřík se naklonil do vany a zkoušel rukou, jestli už má kapr dost vody. Jenže voda ho zaskočila!

„Mamí, ta voda je úplně studená! Co když nám Štístko nastydne?“

„Prosím tě,“ maminka se rozesmála. „Kapr nemůže mít teplou vodu. To by mu nebylo dobře. Voda v rybníce je přece taky studená,“ vysvětlovala Jiříkovi.

„No, jo, ale tahle je úplně jako led! Vážně by neměla být aspoň o trochu teplejší?“ Dodala Nelinka, která hned musela vodu také vyzkoušet.

„A pěnu byste mu tam dát nechtěli? Aby voněl?“ Optal se z legrace tatínek, ale maminka ho rychle pokárala, ať děti neplete. Pak jim rychle vysvětlila, že kaprovi je dobře ve vodě, kterou mu napustili, a nahnala děti do kuchyně k obědu.

Baron se usadil u vany a s hlavou skoro až ve vodě sledoval kapra. Hrozně ho zajímalo, jak může být takový obyčejný kapr kouzelný.

„Ach jo, kdybys tak uměl mluvit,“ povzdechl si.

„A proč bych neuměl?“ ozvalo se z vany. „Chceš si snad povídat?“

Baron na něj vykulil oči. „Jak to, že mluvíš? Vždyť kapr má být němý!“

„A o psech se snad neříká, že jsou němé tváře?“

„No, vlastně říká,“ přitakal Baronek. „Když mluvíš, mohl bys mi prozradit, proč o tobě říkají, že jsi kouzelnej?“

„Hm… to bych mohl. Ale co za to?“

Baronek na něj chvíli zamyšleně koukal. „A co bys jako chtěl?“ Optal se nakonec.

„Dal bych si trochu cukroví…“ usmál se kapr a zamrkal na Barona jedním okem.

Baron sice věděl, že se cukroví nesmí ani dotknout, ale teď celá rodina obědvala a v obýváku byl klid. Prošel tedy kuchyní jakoby nic a pak se dvěma dlouhými skoky ocitl u stolku s cukrovím. Nabral do placaté tlamy několik kousků a stejně nenápadně s nimi prošel zpět do koupelny. Sice měl tlamu samý cukr a nejraději by cukroví sežvýkal a spolkl, ale kouzelný kapr je kouzelný kapr. A tak hodil cukroví Štístkovi do vany.

„Jééé, ty jsi ale šikula. Děkuju!“ Zvolal nadšeně kapřík a pustil se do cukroví, až voda cákala na všechny strany.

Obědvající rodina sice Baronovu tajnou výpravu nezpozorovala, ale Lordovi nic neuniklo. Za chvíli stál u vany a brblal: „Co je tohle za nápady! Cukroví kaprovi? Mladej, ty ses už dočista pomátl!“

„Jen se na něj neosočuj,“ ozvalo se z vany dřív, než Baronek stihl něco říct. Lordík se na kapra překvapeně podíval.

„Ty umíš mluvit?“

„No jistě. Umím mluvit a jím rád cukroví. Škoda, že v rybníce se ho během roku nikdy nedočkám. Musím vždycky doufat, že nějaké dostanu aspoň o Vánocích.“

„Jak to? To dostáváš každý rok?“

„Hm…“ přikývl kapr a dožvýkal poslední kousek lineckého koláčku. „Zatím se mi daří a každé Vánoce se najde někdo dobrotivý, který mi splní přání a donese mi cukroví. A já mu za to na oplátku splním také jedno. Jsem totiž kouzelný kapr.“

„To už jsem dneska slyšel, ale moc tomu nevěřím,“ odfrkl si Lordík, který kapra považoval za velkého mluvku.

„Však tys mi nic nepřinesl, tobě žádné přání nesplním. Ale tady, mladému, tomu ano.“

Baronek se usmál. „Vážně mi splníš přání?“

„Vážně,“ přitakal kapr. „Jako že se Štístko jmenuju!“

„I když je to velké a takřka nemožné přání?“

„Pro mě není žádné přání nemožné,“ prohlásil pyšně kapr. „Ale mám jednu podmínku! Nesmíš ho vyslovit nahlas. Musíš mi ho pošeptat do ouška.“

„Od kdy mají ryby uši?“ Uchechl se Lord pod vousy a opět si myslel něco o prolhaných kaprech.

Štístko si ho ale nevšímal. Mrkl na Barona, ten se opatrně poohlédl po Lordovi, aby náhodou neslyšel, co kaprovi špitá a pak opatrně, s rozvahou a velkou důvěrou vyslovil své přání.

***

Byl Štědrý den a Baron s Lordíkem pobíhali po zahradě a netrpělivě vyčkávali, až se vrátí rodinka z výletu. Někdo jezdí na Štědrý den k babičce, jiní chodí do lesa, dávat zvířátkům do krmelce dobroty. Baronkova rodina jezdila na Štědrý den do nedalekého psího útulku, aby podarovala opuštěné pejsky. Vozili jim nejen dobroty, ale i granule, maso nebo staré deky a pelíšky, které už jiní pejsci nevyužili, ale ti opuštění útulkoví chlupáčci za ně byli vděční. Co by jen dali za rodinu, jakou měli Baron s Lordíkem. Ten rok však čekalo všechny veliké překvapení.

„Koukej, už jsou zpátky!“ hlásil radostně Baron a skákal tak vysoko, že skoro radostí přeskočil plot. „Dneska to tedy bylo rychlé!“

„Jak to, že jste byli tak rychle zpátky?“ Ptal se hned Nelinky s Jiříkem, když vylezli z auta.

„To bys nevěřil, co se stalo!“ vykřikla Nelinka. „Představ si, že útulek byl úplně prázdný!“

„Prázdný? Jak to?“ Divil se teď už i Lord. „Kam se poděli všichni ti opuštění pejsci?“

„Paní z útulku říkala, že se stal úplný zázrak. Včera prý přišlo spoustu rodin, a ptali se po pejcích. Do večera byl útulek prázdný a všichni opuštění pejskové měli nový domov. No není to krása!“

To byla krása! Veliká. A Baron se usmíval, až cenil zuby. „Takže kapr nelhal. Opravdu je kouzelný.“

„Ty sis přál, aby pejskové v útulcích měli šťastný domov?“ Divil se Lord Baronkovu krásnému a nesobeckému přání. Mohl si přát hromadu dobrot, plyšáků na hraní, nebo veliký gauč, který by měl jen sám pro sebe. Ale on si raději přál štěstí, lásku a domov pro všechny čtyřnohé kamarády, kteří neměli takové štěstí, jako oni dva.

Když děti uslyšely, že Štístko splnil Baronkovi přání, rozběhly se s oběma pejsky za zády do koupelny, aby mu poděkovaly. Jenže kapr už ve vaně nebyl. Štístko už se zase spokojeně ráchal v chladných vodách nedalekého rybníku Rožmberka, a ve vaně po něm zbylo jen pár drobečků od cukroví.

A pejskové a kočičky z útulků? Ti ten večer poprvé zažili, jaké to je vidět rozsvícený stromeček, pod ním kopu dárků a hlavně – mít kolem sebe milující rodiny rozdávající lásku a pohlazení. 

A vy, děti i dospělí, nezapomínejte na opuštěné pejsky a kočičky. Dovezte jim něco dobrého na zub, pohlaďte je, a pokud můžete, darujte jim to nejcennější – lásku a domov.

*KONEC*

Líbila se vám pohádka? 

Chtěli byste si o Baronkovi přečíst více? 

Zajímá vás, jaké byly jeho úplně první Vánoce? 

Všechno se dozvíte v knížce Příhody placatého čumáčku, 

kterou koupíte ZDE. :)