Z deníku dvouleťáka: Hovňousek a poseroutka

Patrně jsem umělec každým coulem. Aspoň se to o mě říká. Tedy, abych byl přesný, říká to máma a babička. Táta tvrdí, že jsem normální prase. Ale abych vám vysvětlil, jak jsem se k té definici mého budoucího povolání dostal…

Já prostě ze srdce rád maluju, kreslím, čmárám, prostě tvořím vším, co mi přijde pod ruku. Čím zajímavější materiál, tím víc mě to baví. Takové malování máminou rtěnkou na zeď, nebo tužkou na oči po stole, to je fakt bomba! Ale o tom dnes úplně mluvit nechci. Mnohem víc, než malba a kresba mi totiž imponuje modelování. Budu nejspíš sochař, nebo keramik, jako máma. Kdo by to ještě nevěděl, máma má vystudovanou keramiku a tenhle talent prý jsem zdědil po ní. Babička říká, že se vším všudy, ale máma se pak vždycky tváří naštvaně a nechce to slyšet. Ono totiž ne každý materiál je pro takové modelování vhodný.

Ve skutečnosti modeluju rád ze všeho, co je jen trochu tvárné, měkké a poddajné. Třeba i písek, když se namočí, nebo hlína v máminých záhonech. Ale není to úplně ideální. Dost se to rozpadá a sype. Máma by řekla, že tam chybí kaolín a pojiva, také ostřiva, která pomáhají držet tvar… No zkrátka takové ty odborné věci, co se ale zřejmě překvapivě nachází v úplně jiném materiálu, protože ten se teda rozhodně nerozpadá.

Asi už tušíte, kam tím mířím… Jasně, modelování z plastelíny, modelíny, nebo slaného těsta co vyrábí máma je fajn. Pěkně se to válí, nelepí to, dá se z toho dobře vykrajovat a když to rozplácnete na stůl nebo na podlahu, jde to dobře sundat. Akorát teda koberec je dost na houby. Z toho to dolů skoro nejde. A když si máma nevšimne, a ještě na to párkrát šlápne, tak to nejde vydloubat vůbec. Máma pak nadává, jako kdybych za to mohl já. Copak jsem jí říkal, že na to má šlapat?

Co teda vůbec není dobrý na modelování, je těsto na knedlíky. Člověk by řekl, že to bude podobné, jako slané těsto. Jenže tohle fakt strašně lepí. Když na něj sáhnete, máte ruce úplně fuj, ke všemu se přilepíte a nedej bože, když si to zkusíte otřít do kalhot nebo dokonce do vlasů. Nejde to totiž ani umejt a hrozně to pak tahá. Taky do nosu se to nedá moc strkat. Když už se to podaří, je to docela problém. Nejde to ven, lepí se to, já pak nemůžu dýchat, máma se zlobí, a nakonec na mě vytáhne odsávačku na nudle. Takovou tu příšeru, co se strká do vysavače. To potom spustím strašnej řev, aby věděla, že se mi to ani za mák nelíbí a že fakt protestuju.

Na druhou stranu, když si tohle těsto strčím do ucha, je to docela sranda. Máma taky vyvádí, jenže já jí neslyším. Vidím jen, jak se chytá za hlavu, dělá na mě prstem „tytyty“ a mračí se. Přes těsto ale neslyším, co říká. Jen takový srandovní zkreslený hlasy. Ovšem když pak máma usoudí, že mi to z toho ucha vydoluje… no, to snad radši nebudu ani popisovat. Příšera na vysavač je v tu chvíli mírumilovné zvířátko.

Ale teď už k tomu hlavnímu. Moje vůbec nejoblíbenější modelovací hmota, ze který se fakt výborně tvoří – a v dětství to zjistila už i moje máma, jen se tváří, že si to nepamatuje - tak ta hmota je, vážení, hnědá, měkoučká, když se použije včas, tak i příjemně teplá, jen pravda – úplně nevoní. Dá se s ní tvořit lecos… Modelovat kuličky, dělat takový malý sněhuláčky, nebo asi spíš hovnoláčky, výborně se s ní tvoří reliéf na podlaze nebo na zdi a když si jí jen tak mačkáte v ruce, je to mooooc příjemné. Krásně prokluzuje mezi prsty, a vznikají takové tenké proužky, nebo háďátka. A ty se dají taky využít… A musím ještě připomenout moji mámu. Ona je totiž opravdu velký umělec, už od mala. Ta totiž zjistila, že se z toho dá dělat úžasný bodypainting, dobře to drží na šprušlích dětské postýlky (to jsem bohužel nemohl vyzkoušet, protože už ji nemám) a taky je to výborné tužidlo do vlasů. Musím přiznat, že tužidlo a bodypainting jsem otestoval a za mě teda fakt super!

Nevýhodou je, že je po tom člověk dost zmazanej, což ale asi všichni umělci, ne? Taková keramická hlína taky zamaže kde co… No a taky to teda dost smrdí. Hlavně, když si to člověk napatlá na sebe. A dospělí? Ti pak řvou, ošklíbají se, křičí: Fuj! Ty seš čuně! Dobytku! Prase! Nesahej na mě! Padej se umej! A podobně. Prostě nemají pochopení.

Máma o mě tvrdí, že jsem její Picasso, Michelangelo a Myslbek. Pak mě myje, a taky se zrovna netváří přívětivě, ale neříká mi „prase“ ani „čuně“. Jednoduše jsem pro ni „Hovňousek“ nebo „Poseroutka.“ Máma mi zkrátka rozumí. To budou nejspíš ty geny…