Z deníku dvouleťáka: Máma jede ralley

Dneska se máma zase předvedla... Jela se mnou do Krumlova a to vám byla jízda. Nevím, co bylo lepší, jestli auto, nebo golfky se spěchající a vytočenou mámou za zády. Každopádně šlo chvílema i o život. O můj, to se rozumí. Ale nepředbíhejme...



Začalo to už v noci. Spal jsem zase u babi. A já se teď v noci dost budím. Od té doby, co mi máma odmítá dávat "kooooozu", se vzbudím i několikrát za noc a chci se aspoň mazlit. O tom vám možná taky časem povím víc. Ale teď jsem spal u babi, a to byl problém. Hledal jsem maminku, tatínka, ségru... ale byla tam jen babi. A byla děsně protivná. Prej chtěla spát a já jí rušil. No neměla dobrou náladu ani v pět, když jsem usoudil, že už mám toho převalování dost a že budeme vstávat. Pak jsem se trochu nudil, tak jsem usoudil, že jí to doma trochu pouklidím a přestavím. Opět jsem musel vyházet všechno svoje oblečení ze skříňky, protože babi to vůbec neumí složit. To já jsem na to vetší machr... Ale o tom vám dneska vyprávět nechci.
U babi jsem spal proto, že máma den před tím šla na masáž, a ještě musela dát auto do opravny. Opět ho totiž půjčila tátovi, a ten jí ho rozbil. Víte, co je zajímavý? Že pokaždé, když máma auto někde ťukne, nebo trochu odře, táta z toho dělá velkej průšvih. A při tom to nic není. A když auto "ťukne" on, je z toho prů*er jak vrata. Když to není urvaný zrcátko, tak pro změnu nalomí nápravu a tváří se, že to byly jen plasty.
No, takže máma dorazila k babičce pozdě a nebyla v dobré náladě, což celkem chápu. Ale to nemusí máma vědět, že jo. V půl jedenáctý si to přihasila i se ségrou. Ta měla u babi zůstat a já měl jet s mámou na kožní. Nevím sice, co to je, ale prý mám nějakou skvrnu na zádech a musí se to vyšetřit. Takže asi zase nějakej doktor. Měli jsme tam bejt mezi 11:00 - 11:30. A já dostal hlad. Nutně jsem potřeboval jíst polívku. Máma byla dost nervózní a pořád hlásila, že odjíždíme a že se musím převlíct. A mně se zrovna ty růžový tepláky po ségře a flekatý tričko tak líbily.
No neprošlo mi to, to je vám asi jasný. Navlíkly mě s babi do čistýho oblečení, posadily do auta a už se jelo. Byla to "moje doba". V tuhle dobu chodím spát. Takže jsem samozřejmě v autě usínal. Jenže máma nechtěla, abych spal, a tak pořád s něčím otravovala. Podávala mi bonbony, který stíhala za jízdy i rozbalovat. Jednou jsem totiž zbaštil bonbony i s papírkem a máma vyváděla, jako bych jí sněd celou kabelku. Když už bonbony nezabíraly, nutila mi rohlík a ve finále pití. Při tom to střihala pěkně rychle, protože jsme samozřejmě jeli pozdě. V zatáčce jsem myslel, že se proletím i se sedačkou na druhou půlku auta, ale pásy to udržely. Škoda, mohlo bejt vzrůšo... Ale nakonec vlastně bylo.
Sotva jsme vjeli do Krumlova, dostali jsme se do zácpy. Máma nadávala a bylo jasný, že takhle to nestihneme ani do dvanácti. Po čtvrthodině ve frontě to nečekaně střihla na parkoviště k nemocnici, vytáhla z kufru golfky, který už pamatují snad císaře pána a začala je montovat dohromady. Když jsem to viděl, nevěděl jsem, jestli mám řvát hrůzou, nebo radši mlčet strachy. Vážně mě v tomhle chce vézt přes celý Krumlov?
Jo! Myslela to vážně. A jelikož jsme nestíhali, dokonce běžela. No fakt! Moje máma, která skoro pořád jen jezdí autem, dokonce běžela. A to vám byla jízda! To byla paráda! Zpomalila až ve městě, kde byly dlažební kostky staré stovky let. Byl jsem rád, protože i při rychlé chůzi jsem se bál, že si překousnu jazyk. Staré golfky poskakovaly jako bláznivá koza a já nadskakoval s nimi. Rohlík mi dávno z ruky někde vypad a pití jsem si od mamky radši nevzal. Kdyby mi zaskočilo, moh by to bejt můj konec.
U doktora jsme byly přesně v půl dvanáctý. Máma byla tak vyřízená, že se jí potily i brejle! Ale výhodu to mělo. Nemuseli jsme čekat. Byli jsme - překvapivě - na řadě. Doktor se mi moc nelíbil, ale poslušně jsem mu ukázal záda. Prý to nic není. Sem si to hned myslel, že máma plaší zbytečně. Aspoň jsem se v ordinaci nenudil. Měli tam parádní točící židli, na které jsem se celou dobu vozil.
Cesta zpátky už byla lepší. Jednak už máma nikam nechvátala a jednak byla tak vyřízená, že sotva šla. Po kostkách to sice pořád drncalo, ale to už byla sranda. Dokonce jsem přišel na to, že když vydám ňákej zvuk, tak to drncá i v mým hlase. Takže po zbytek cesty k autu jsem z kočáru vysílal: "be-be-be-be-be-be..." a "bů-bů-bů-bů-bů-bů" a podobně. Máma byla asi fakt vyřízená, protože ani nepípla. Jen funěla a šlapala dál.

Na cestě domů to vypadalo, že pojede pomalu i autem. Tak jsem začal trochu vyvádět, aby na to šlápla. Vyvlíkal jsem se z popruhů v sedačce, který naprosto nesnáším, mrsknul jsem po ní flašku a dělal jsem děsně protivnýho a ospalýho. Máma nezklamala. Šlápla na to a zase jsme jeli jako na rallye... Jo, ona prostě umí!