Z deníku dvouleťáka: Jak (ne)musím chodit na nočník


Nočník… Nu, co k tomu napsat. Je to trapná nádoba, kterou mě otravuje máma, táta i babička. Dokonce i ségra do mě hučí, že jsem ostuda a že mám čůrat na nočník. Což o to, nejsem žádnej blbec. Vím moc dobře, co se po mně chce. Ale dělat to nebudu! No zkusili jste si někdy čůrat do nočníku? 


Teď vás asi zajímá, proč do něj nechci čůrat. Tak já vám to prozradím. Za prvé, je to děsně trapný. Samý dětský obrázek, navíc nějaké ujeté kočičky a princezny po ségře. Nevejde se mi tam pořádně ani noha, natož pr… ehm...zadek. No fakt. Už jsem tam zkoušet šlápnout a fakt se mi tam nevejde. Tedy, ta noha. No a když si sednu, občas bych se i vyčural, jenže pinďa si dělá co chce. Klidně se postaví, trčí dopředu a tlačí na nočník, až mě to bolí. Tak si poposednu. Je to lepší. Kouká přes okraj ven. Jenže pak začnu čůrat a místo aby to bylo v nočníku, je to všude mokrý. I kalhoty a fusky. A to fakt nesnáším. Navíc pak vypadám vážně jako blbec, co se ani netrefí do nočníku. 

A tak jsem to zkusil do záchodu. Jednou mě tam zkoušela posadit máma, jenže to jsem byl ještě malej a děsně jsem se bál. Řval jsem jak na lesy, tak už to radši nezkoušela. Prostě slabá povaha no…

Jednou, když se máma nekoukala, vyplížil jsem se na chodbu a mazal na záchod. Povedlo se. Pracně jsem se vysoukal nahoru, zuby nehty jsem se držel okraje. Sedíc až vzadu, s nohama zapřenýma vpředu. No, nebyla to zrovna pohodlná poloha. A navíc - zapomněl jsem sundat kalhoty!

Když to máma zjistila, měl jsem po srandě. I když jsem byl mokrej, radovala se a chválila mě. Nechápu proč. Asi už je z toho chudinka celá zmatená. Ještě, aby se taky začala počůrávat! 


Příště místo nočníku, mě odtáhla rovnou na záchod a posadila. Jenže - co to sakra je? 

No je to vůbec možný? Máma mě má vážně za úplný mimino. Položila pod sedátko takové to dětské prkénko, co má zase ty trapné obrázky a velikostí je tak pro tříměsíčního kojence. Když tam posadila mě, sama viděla, že to byl pěkně blbej nápad. Chvíli mě tam zkoušela usadit, ale ať dělala co dělala, pindík se mi tam prostě nevešel. I když je to ženská, pochopila naštěstí celkem brzy, že takhle to fakt nepůjde a zase mě sundala. 

Nevzdala to! Dětské prkénko vytáhla pryč a posadila mě na mísu. Samo, že ne až dozadu, jako jsem si sedl sám. Držela mě zadkem nad tou dírou, až jsem se vážně bál, že tam spadnu a záchod mě spolkne. A tak jsem zase řval jak na lesy. Zabralo to. Dala pokoj. 

Asi už jste pochopili, že moje máma mě to hned tak nenaučí. Její nápady jsou totiž úplně mimo. Musím zase vyčkat na správný okamžik a zkusit to sám. 


Brzy se naskytla další příležitost. U babičky. V nestřeženém okamžiku se mi podařilo zdrhnout na hajzlík. Chtěl jsem sundat kalhoty, ale úplně stáhnout nešly. Měl jsem totiž boty. Ty já u babi nosím pořád. Co kdyby pro mě přijela máma. Kdybych neměl boty, mohla by třeba chtít odjet beze mě. A to nemůžu dovolit! 

No a tak si to představte. Na nohou tenisky, kalhoty u kotníků a hrabu se nahoru. Jenže mi to uklouzlo a já skončil s nohou v míse! To vám byla ostuda. Bota se zaklínila a nešla vytáhnout. Musel jsem to vzdát a potupně zavolat babicku. No pochválen jsem zrovna nebyl… Aspoň že ta babi má rozum!


Od té doby už radši nic neriskuju. Když musím, dojdu si do předsíně, přidřepnu a vyčůrám se na zem. Dřív jsem měl mokrý kalhoty i ponožky. Ale už to mám vychytaný! Vysvléknu si všechno, co se dá, a pak teprve čůrám. Sice dělám loužičky, jako pes, ale jsem pěkně v suchu. 

Komentáře