Z deníku dvouleťáka: Dloooouhá cesta vlakem


Jezdíte občas vlakem? A víte o tom, že v některých vagónech jsou speciální oddělení? Já to nevěděl. Tedy, až do nedávna… O víkendu jsme totiž s mamkou jeli k babi vlakem. Vlastně vlakem a autobusem. Na střídačku. Chvíli tam, chvíli tam. To mě bavilo. Máma mě chválila, jak jsem byl hodný. Trochu mě to vyděsilo. Co když se se mnou máma nudila a příště už nebude chtít jet?! V neděli, když jsme jeli zpět domů, jsem jí to vynahradil!

Je fakt, že mi to ani nedalo moc práce. Jeli jsme totiž jenom vlakem a na nádraží nás hodila babička autem. To byla nuda. Musel jsem bejt přikurtovanej v sedačce a mohl jsem akorát tak koukat z okna. Na nádraží jsme navíc čekali skoro hodinu. Prostě nuda…
Jela s náma i teta Lucka. Je jí patnáct a máma říká, že má občas nápady, jako malý dítě. Asi proto se rozhodla najít vagón, kde je oddělení pro cestující s dětmi. Teta říkala, že tam jezdí normálně, protože jinde nefunguje Wifi. To byl asi důvod, proč tam seděl ten divnej vousatej týpek. Na dítě totiž fakt nevypadal. Byl nacpanej u okýnka, lokty opřené o parádní stoleček, na kterém můžou větší děti hrát hru, něco jako Člověče nezlob se. No a vůbec neměl radost, že jsme tam přišli. Mračil se pod své rozježené obočí a na mě házel vražedné pohledy. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, ale máma s tetou se na sebe potutelně smály. Tak to asi nebylo nebezpečný.
Zaslechl jsem tetu, jak šeptá mámě: "To jsem zvědavá, jak dlouho to tady vydrží. Pepan ho asi pěkně štve."
A máma odpověděla: "Jeho problém. Tohle je oddělení pro cestující s dětmi. My jsme tady správně…"
Ten týpek je asi slyšel, protože nahlas zavzdychal a dokonce něco zavrčel. Postavil se a natáhl se pro tašku nad hlavou. Už jsem se chtěl zaradovat, že to vzdal a odchází, ale jen si něco vyndal a zase si sedl. Hm… To bude chtít těžší kalibr. Tak schválně, hochu… Kdo z koho?!
A tak jsem s tím zlobením trochu přidal. Začal jsem lézt po sedačce, pod sedačku, pod stolek, chvilku jsem skákal, chvilku se plazil a celou dobu jsem mu okopával kolena. Kam až si ty nohy jako chtěl natáhnout?
Vzdychal, ale neuhnul. Tak jsem objevil odpadkový koš. Začal jsem s ním cvakat, otvírat a zavírat ho, dělalo to docela rambajs, ale asi malej. Tak jsem začal otvírat a zavírat stolek. To dělalo větší rány. To už odfukoval docela slušně. Asi upouštěl páru. Máma s tetou se na sebe čas od času podívaly a uculovaly se. Máma mě teda napomínala, ať jsem hodnej, ale to bylo určitě jen tak na oko. Protože mi vyndala knížku, kterou jsem chvíli četl a pak jsem ji zkoušel postavit a shodit. Padala pánovi na ruce, na hlavu, na telefon… Jooo, dobře mu tak. Na tom stolečku se má hrát hra, nebo svačit. A ne že si tam položí ruce i hlavu a půlku zabere pro sebe.
Ale ani to nezabíralo. Tak máma vyndala sanitku. To je moje oblíbené autíčko. Krásně totiž houká. Nahlas! Pouštěl jsem ho po stolečku, až se pán raději zase zvedl. A zavzdychal. Ale neodešel.
Máma vyndala pití. Chvíli jsem pil, pak jsem s ním začal házet. Krásně to cákalo. I na pána. Opět vzdychal a něco zavrčel. Ale neodešel.
Máma už asi byla unavená. Došlo jí, že v kupé jde Wifi a pustila mi Mášu a medvěda. To já rád. Koukal jsem vzorně. Měl jsem strach, že se ten týpek bude nudit, ale naštěstí to máma pustila dost nahlas, aby to taky slyšel. Hlavu už si na stolek radši nepoložil. Nechápu proč…
Po chvíli přestala jít Wifina a Máša se mi vypla. To mě naštvalo. Začal jsem ječet a vřeštět a pro jistotu i kopat nohama. Zabralo to. Teda, ne na tu Wifinu. Ale týpek začal nahlas úpět a máma s tetou se rozesmály. Ale pak Wifi naskočila a já zase koukal.
Těsně před Budějovicemi mi to máma vypla. Chtěla, abych si oblékl bundu a sedl si do kočáru. Ne, že by se mi nechtělo. Docela jsem se těšil na tátu a ségru. Ale nedalo mi to, abych toho protivu ještě trochu nepotrápil. Začal jsem se vztekat, dělat gumáka, to jako že jsem se svezl na zem a máma mě za Boha nemohla vytáhnout nahoru. Válel jsem se při tom po zemi i týpkovi po nohách a trochu jsem ho i pokopal. Zato, že to nevzdal a neutekl. Máma se zlobila, asi už se moc nebavila. Ale týpek opět vrčel a úpěl nahlas. Tak jsem ještě trochu přidal.
Nějak ta super cesta rychle utekla. Kdy se vám to poštěstí, aby byl v dětském kupé takový divný týpek, co nahlas vrčí a úpí, jako pes? A to prý to byl student. Jestli tohle má být elita národa, tak potěš koště.

Až příště pojedete vlakem, nezapomeňte se podívat, do jakého podílu si sedáte. Pokud totiž nejste děti, nebo jejich doprovod, můžete si to pekelně vyžrat. Vsadím se, že tenhle vousatej týpek už si příště cestu s dvouleťákem pořádně rozmyslí.

Komentáře