První dny a pocity po porodu - 3 tipy jak se z toho nezbláznit

Na chvíli, kdy bude poprvé v ruce držet své děťátko, se těší každá máma. Nemůže se dočkat, až poprvé spatří tvář svého miminka, až se poprvé přisaje k jejímu prsu, až poprvé uslyší jeho hlas. Tuší, že to bude těžké, ale nepřipouští si to. Věří, že to zvládne jako plno maminek před ní.

A pak přijde TEN okamžik a s ním ledová sprcha. První chvíle, hodiny, dny a noci se mění v nekončící noční můru. Na boj o spánek, vnitřní klid a snahu přinutit své prsy produkovat dostatek mléka, který by miminko zasytil.

Ne všechny maminky prožívají šestinedělí plné lásky a pohody. Některé z nás, hlavně prvorodičky, se ocitnou v citové smršti, která je začne dusit, vyčerpávat a stresovat.

Mají málo mléka, miminko nesaje, nebo saje pořád a přesto pořád pláče hlady, ony mají strach, že se nerozkojí, že selžou v té zdánlivě nejpřirozenější věci, která v mateřství existuje. Toto všechno, spolu s rozdivočelými hormony způsobuje stres. A stres může negativně ovlivňovat laktaci. Vzniká tak nekonečný koloběh, který může vyústit i v mnohém horší situace, než je pláč, únava a ztráta mateřského mléka.

Laktační psychóza a poporodní deprese jsou velmi choulostivá témata a rozhodně si o nich povíme, ale až někdy příště. Dnes vám povyprávím svůj vlastní příběh, na kterém vám ukážu, že v tom nejste sami.

To je totiž to, co v těchto šílených dnech nejvíce pomáhalo mne. Vědomí, že i když nemám o koho se opřít v mém nejbližším okolí, nejsem jediná. Je spousta maminek, které se potýkají se stejnými problémy a neví, jak z toho ven.

Cesta existuje! Nebojte se. J I když to tak teď možná nevnímáte, bude lépe!

Můj příběh:

Stejně jako mnoho jiných maminek, jsem se na své první miminko těšila. Chtěla jsem už mít konečně za sebou porod, kterého jsem se bála (a to jsem ani náznakem netušila, co mě čeká), chtěla jsem poprvé vidět svou dceru a byla jsem zvědavá, zda budu mít to hodně spící miminko, ve které jsem doufala.

Neměla jsem ho! Vy, kteří čtete můj blog věrně od samých začátků, dobře víte, jaký ďáblík se v mé dceři skrývá. Ona prostě ví, co od života chce a moc dobře si o to umí říct (vyřvat si to, vyvztekat a vyvzdorovat). A maminka je osoba slabá, milující a po porodu i dosti citové labilní, tudíž bylo mé nervové zhroucení celkem rychle a snadné.

Dcera přes den celkem spala, ale noci proplakala, měla hlad, já neměla mléko, atd. Noci v porodnici jsem prochodila s dcerou v náručí a proseděla s odsávačkou na prsu. Kdybych věděla tehdy to, co vím dnes, Byla bych úplně někde jinde.

Se synem o necelé dva roky později jsem nic neřešila. Také pořád sál a pil, a tak jsem trávila veškerý čas v porodnici s ním v posteli. On si pil, laktace se krásně rozjela, vyspali jsme se oba. Já se vrátila domů krásné vyspalá, odpočatá a šťastná.

U dcery to tak nebylo hlavně proto, že jsem měla v hlavě zábrany a předsudky. Kdybych si ji nechala u prsu v posteli a spaly jsme spolu, bylo by vše možná jiné. Jenže…   Copak ji můžu nechat spát se mnou? Co když ji zalehnu? Co když přestane dýchat? Co když si na tohle zvykne? Prostě jakmile trochu usnula, už jsem ji přesouvala do postýlky. Jen ať si zvyká spát sama. Pěkně na boku, protože ublinkávala plodovou vodu a ideálně na monitoru dechu, který ji bude hlídat. A jakmile jsem ji položila do postýlky, byla vzhůru a začalo to nanovo.

A výsledek? Vy, které sledujete můj blog už tušíte, nebo víte. Pro ostatní si to nechám na příště.  J

Na závěr se s vámi podělím o tři tipy, jak se z toho nezbláznit:

Vy jste mámy! Jen vy - a nikdo jiný - víte, co je pro vaše dítě nejlepší!

1) Vykašlete se na všechny chytré knihy, rady přemoudřelých kámošek, tchyně a dokonce i některých lékařů.

2) Dělejte si vše podle sebe. Jste matky, máte mateřské pudy, i když jim možná zpočátku nevěříte.
Nestresujte se, že něco nejde podle plánu a představ.

3) Užijte si ty první chvíle, hodiny a dny se svým miminkem. Mějte ho u sebe a dopřejte mu „cítit“ maminku.

Představte si, že by vás někdo vytrhl z místa, kde to znáte, je vám tam dobře, měkoučko a teploučko, a najednou? Změna, zima, kolem vás prázdno, moc světla, divné zvuky a tvary. Miminko po narození potřebuje maminku více, než kdy jindy. Tak ho mějte u sebe a kašlete na všechny okolo.

Když se narodil syn a měl novorozeneckou žloutenku, nutily mě sestry dávat ho do postýlky pod okno, aby byl na slunci. Nedala jsem se. Vyložila jsem se pod okno s ním a slunili jsme se oba. A bylo nám krásně!

Maminky, nepochybujte o sobě! Věřte ve svůj instinkt a mateřskou lásku. Řiďte se citem!

A pokud cítíte, že potřebujete odbornou pomoc, nebojte se navštívit psychotrapeuta.

Vaše Sabi :)