středa 20. září 2017

Jiřík - měsíc čtvrtý: Vraťte mi mého andílka!


Tak, jak jsi byl první tři měsíce hodný, jsi začal hned začátkem toho čtvrtého zlobit. Spíš zásadně na mém břiše, přisátý na bradavku, a to celou noc. Upřímně doufám, že to je jen období, které snad přejde. Nedokážu si moc představit, že tě takhle chovám až do patnácti, abys následně mé břicho a mou bradavku vyměnil za nějakou jinou, pokud možno mladšího ročníku, než je ten můj. Obávám se, že to vidím tak maximálně do třetího roku - pak budu placatá... Ať už je to ale jakkoli, oproti své sestře jsi v noci stále nejhodnější miminko.

Ve dne už si s ní ovšem nezadáš. Trváš na neustálé pozornosti, nejraději by ses pořád nosil, popřípadě vozil, ale to musíš mít nejprve bříško narvané k prasknutí. V nosítku totiž nejen vyčumuješ a sleduješ, kde se co šustne, ale také usínáš a to - jak jinak - s bradavkou v puse. Chvíli cucáš, než přejdeš k žužlání, cumlání, mlaskání a následnému šmrdlání neustále kmitajícím jazýčkem, čímž mě přivádíš k šílenství a tak se snažím prso vyprostit, aby ses nevzbudil a následně tě opatrně uložit do postele. Když mám štěstí, vytuhneš tvrdě a spíš tak půl hodinky bez toho, abych ti znovu dávala požužlat bradavku. Když štěstí nemám, zamrkáš na mě hned, jak tě položím, takže tě většinou už ani moc neukládám a nosím, dokud prostě spíš. Při tom si čtu, píšu, poslouchám audioknihy a rozhodně neudělám nic praktického, protože to prostě nejde. Jakmile začnu uklízet, něčím ťuknu, zašustím, trochu víc se zahýbu, už jsi vzhůru a vztekle mě štípeš do prsa, protože se dožaduješ žužlání... Výsledkem jsou okna, přes která už skoro není vidět, velikonoční věnec, který byl na dveřích až do 18. září, opatlané a oslintané dveře, linka, atd. Prostě byt, kde žijí dva dospělí, dvě děti a dva slintající psi. Ale... mám přečtenou hromadu knih. Což sice těší mě, ovšem dokud se nerozhlédnu kolem sebe a nepohlédnu do tváře tvému nepříliš nadšenému otci.

Tento měsíc tě také čekala první nepříjemná, řekněme tak trochu operace. Levé očíčko, které ti neustále skoro od narození slzelo a hnisalo, se stále nechtělo umoudřit, a tak bylo třeba vyčistit slzný kanálek odborným lékařským zásahem. Ten jsi absolvoval včera. Byl jsi statečný, ani jsi moc neplakal. Pro mě bylo nejhorší, že jsem tam nemohla být s tebou. Asi jsem v tomhle divná. Ostatní rodiče raději odcházeli, někteří až ven, aby neslyšeli pláč svých dětí. Já trpěla, protože jsem nemohla být u tebe, uklidňovat tě svou přítomností a třeba tě alespoň hladit ručičku. 

Naštěstí zákrok trval jen malou chviličku a my jeli domů. Dneska jsi sice trochu mrzutý a nemůžeš usnout ani v nosítku, ale snad se to podá. Doufám i proto, že jsem ti pořídila nové nosítko - Manducu, tedy už čtvrtý nosící záležitost a ty by ses mi obratem odnaučil nosit? To snad ne. Nechci to, také proto, že nosit tě u srdce je to nejkrásnější, co může být. Cítit tvou malou hlavičku, když ztěžkne spánkem a nalehne mi na hrudník. Nechat se šolíchat pod nosem jemnými vlásky a vdechovat tvou krásnou vůni. Ano, i když jsi začal zlobit a občas bych ráda zpět svého andílka, miluji tě nade vše a konečně - KONEČNĚ - si mateřství užívám, se vším všudy.

3 komentáře:

  1. Jé, to je krásně napsané. :) Jiřík je teda šídlo.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji. No proti Nelče je pořád kliďas....

    OdpovědětVymazat
  3. krásné Sabi :) A ten Jiříkův pohled... To nemyslíš vážně, viď mami... Já a zlobit :))

    OdpovědětVymazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)