úterý 20. června 2017

První měsíc s Jiříkem, aneb dítě za odměnu


Ať už tomu věřím, nebo ne (a mně se tomu ani věřit nechce), je to už měsíc, co se na svět doslova vydral Jiřík. Stejně jako mě překvapil klidným těhotenstvím i krásným klidným porodem s opravdu nečekaně rychlým koncem, překvapuje mě dál. Očekávala jsem totiž opravdu drsných šest týdnů, tak, jako jsem si je doslova „užila“ s Nelou. Jenže ono to je kupodivu až na pár horších nocí a dní v naprosté pohodě. A tak si říkám – je to tím, že jsem díky Nelče tak zocelená, nebo je Jiřík opravdu „dítě za odměnu“?

Pravda bude zřejmě někde na středu cesty. Fakt je, že s Nelou jsem si to sama extra ztížila. Před každým krmením jsem přebalovala, v porodnici radili dítě vzbudit, tak jsem ji důkladně vzbudila, ona stejně u kojení usínala, za to když jsem ji půlhodiny nosila a snažila se, aby si odříhla, tak se vzbudila a pak odmítala spát… Teď to prostě neřeším. V noci nepřebaluji, protože bych vzbudila Nelu a než bych hladovému Jiříkovi dala prs, řval by tak, že by vzbudil všechny. Takže pěkně šoupnu prs, on baští, občas u toho usne jen on, občas oba, říhání se buď podaří, nebo ho položím na bok, aby se nezadávil, snažím se víc důvěřovat monitoru dechu a nedělat testy, zda snímá opravdu dech Jiříka, nebo se dřevěnou podlahou přenáší dýchání mé či Baronovo…

Prostě se snažím nestresovat. A výsledek? Jiřík už v porodnici byl úžasný. Klidný, neplakal, poprvé jsem slyšela jeho pláč až když jsme ho nesli v autosedačce do auta, protože se opět dožadoval bašty… V autě většinou spinká, což je také fajn. To mají ostatně s Nelou společné.

A hlavně, tím, že jsem v klidu, mám (zatím) dostatek mléka a kojím, což mě těší. Nekojím totiž proto, že mi všichni říkají, že musím, a že to musím vydržet, ale proto, že chci. Problém začíná být bříško. V posledních pár dnech Jiříka bolí opravdu hodně. Takže, co s tím? Experimentuji, zkouším, a zjišťuji, že brzy budu jíst jen plátek masa na vodě a rýži… V poslední době ho snad nadýmá všechno. A tak už se bojím něco sníst. Snad se to zlepší, protože po prvním měsíci můžeme nasadit kapičky Bio Gaia, tak ty snad zaberou. Kmínový odvar totiž působí na prdíky, stejně jako Espumizan, ale zase mu to ztíží kakání… no, to nebudeme rozebírat. J Zkrátka se budu muset víc hlídat.

Faktem je, že má dny, kdy se opravdu jen napapá a spí. Celý den, celou noc… A dny, kdy je živější, kouká, lumpačí a dožaduje se maminky. Nechce nosit, ani drncat, zaplať Bůh! Ale chovat se, zatímco sedím, to se mu líbí. Poslouchat můj hlas, pozorovat… i když si nejsem jistá, co všechno vlastně v tuto dobu vidí a vnímá, za hlasem se už otáčí.
Užívám si také nošení v šátku. Někdy nosím denně i několikrát, někdy není třeba vůbec. Většinou, když je nějaká trampota a Jiřík nemůže zabrat, navážu ho do šátku a za chvíli spí. I když, také ne vždycky. Když ho trápí opravdu něco nehezkého, tak se vrtí, odtahuje a nejraději by vylezl…

Kupodivu zjišťuji, že všechno zvládám opravdu mnohem lépe, než jsem čekala. Zatímco s Nelou jsem padala únavou a modlila se, aby muž přišel domů, vzal ji v kočáru ven a já ji alespoň dvě hodiny neslyšela (ne proto, že bych ji neměla ráda, ale proto, že toho bylo prostě moc a potřebovala jsem na chviličku usnout a nemít ucho natažené směrem k Nele), teď si naprosto vystačím sama. Když Jiřík usne přes den, tak si zdřímnu, nebo si dělám v bytě a na zahradě, co je potřeba. V klidu a hodně čtu, občas píšu… Zkrátka užívám – ano, opravdu poprvé v životě si užívám – mateřství a mateřskou „dovolenou“. A musím říci, že si i mnohem více užívám Nelu. Jakoby ji malý brácha donutil víc vnímat rodiče a babičku, poslouchá, pomáhá a řekla bych, že celkově k sobě máme prostě blíž. I když své úlety a záchvaty vzteku má, ale to je úplně jiná kapitola.


I když stále čekám, kdy se všechno obrátí a Jiřík se mi promění v malého tyrana, kterému jde jen o to, abych byla nevyspalá, urvaná a zničená, doufám, že se tak nestane. Že Jiřík stále zůstane tím zázračným klidným dítětem, které jsem dostala za odměnu. Za to, že jsem vytrvala a že i přes útrapy s Nelou jsem se rozhodla jít do celého toho maratonu ještě jednou. J

1 komentář:

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)