úterý 10. ledna 2017

Jak často a od kdy dávat dítě k babičce/do školky?


Když jsem čekala Nelu, počítala jsem se vším. Tedy především s tím, že budu neustále s ní, nebudu mít žádné hlídání - pokud si ho neseženu a nezaplatím a zkrátka, že hlídací babičky nemáme a mít nebudeme. Po čase se ukázalo, že je všechno jinak a že máme úžasnou babičku, která hlídá nejen ráda, ale i často. Tím samozřejmě narážíme obě na názory, které nám poněkud kazí náladu.


Jak to může ta naše babička všechno zvládat? (Stará se totiž také o nemohoucího manžela.) 

A jak já si to vlastně představuji, strkat dítě na několik dní v týdnu k babičce? A už takhle malé! (Nela k ní chodí od 9 měsíců a od roka u babičky i spinká.)

Kdy je vhodné předat dítě na hlídání další osobě?


A tak jsem se zamyslela a rozhodla napsat tento článek. Ono totiž podle mě, nejde strkat všechny děti a všechny matky do jednoho pytle. Některé dítě - a také matka - jsou na sebe tak strašně moc citově navázané (někdy až chorobně, především ze strany matky), že se nedokážou ani za nic odloučit. Představa, že dítě předá někomu jinému, ať už známému, či cizímu, se rovná nejhorší noční můře. Co kdyby se miláčkovi něco stalo?

Já osobně jsem přesvědčená, že je třeba dítě od malička zvykat také na jiné osoby, než je jen matka a otec. Pak se totiž snadněji vyhneme problémům s pláčem dítěte v náručí někoho cizího. Dítě se snadněji začlení do společnosti, lépe vnímá lidi kolem sebe. Samozřejmě, někdy to jde lépe, někdy hůře (v nejhorších případech už se jedná o problém, který je třeba řešit s lékaři), ale vždy je to podle mě pro dítě pozitivní.

Dcera vždy přítomnost cizích osob (i návštěv) vítala a u babičky se jí náramně líbí. I když mám občas výčitky, že je tam tak často, ona je tam ráda a spokojenost je nakonec na všech stranách - mé, babičky a především na Nely straně. A rozhodně to není tím, že bych ji měla méně ráda, než jiné matky milují své děti. Naopak. Vidím na ní, že být neustále doma s mámou je nuda a že změna prostředí je pro ní velmi příjemná. Navíc přes léto je s babičkou venku a v kolektivu dalších dětí, což se jí velice líbí.

Jesle/Školička/Soukromá školka a Supermatky VS Kariéristky


Tím přecházím k dalšímu tématu a to je otázka soukromých školek, školiček či jeslí. Zatímco ve světě je naprosto běžné, že dítě jde do jeslí a matka do práce po poměrně krátké době - v půl roce, roce dítěte, u nás je to stále ještě vnímáno jako vymoženost pro tzv. matky kariéristky. Proč? Vždyť přece netrápíme své děti tím, že je dáváme do takových zařízení. Jsou to školky, ne vězení!

Školka přece není zařízení, kam děti odložíme, abychom se mohly v klidu doma válet, popř. chodit do práce. Narozdíl od matky, babiček apod. školky dávají dítěti vzdělání od prvních měsíců, přizpůsobené jeho věku. Není to jen o hrách s vrstevníky, ale o systematickém rozvoji dítěte a jeho schopností. Záleží samozřejmě na typu zařízení, které zvolíme. Soukromé školky  a jesle s určitým zaměřením se budou rozvoji dítěte věnovat asi více, než některá běžná zařízení a hlídací koutky apod. Moje matka např. dělá v Montessori školce, kde děti rozvíjí od první chvíle, kdy tam přijdou a to už opravdu ty nejmenší (cca od půl roku). Tady samozřejmě záleží na možnostech, jaké mají rodiče v místě bydliště či pracoviště a také na jejich možnostech finančních.
Mít takovou možnost v místě svého bydliště já, ráda bych tam Nelu vozila na jeden dva dny v týdnu už jen proto, aby přišla do jiného kolektivu, než ve kterém se pohybuje a naučila se nové věci. Ona totiž ráda zkoumá a učí se. A učí se poměrně rychle, takže, proč takové dítě omezovat pouze přítomností matky?

Mateřská centra a Supermatky


Tím se dostávám k poslednímu tématu a tím jsou různá mateřská centra, která jsou většinou k dispozici i v menších městech. K čemu vlastně slouží? Jsou centry, kde se matky spolu s dětmi učí nové věci, vyrábí si různé obrázky, loutky a pod. anebo jsou to místa, kde si spolu děti pohrají a maminky u kafíčka poklábosí?

I když by první verze byla krásná a někde to tak určitě funguje, ze zkušenosti mnoha maminek, se kterými jsem ve styku vím, že druhá varianta je mnohem častější. Některá centra to tak i prezentují - "Přijďte si popovídat v klidu s maminkami, děti si spolu pohrají."

A tak se ptám: O co je taková matka, která si chodí vypít kafe do mateřského centra, zatímco děti si hrají, lepší než ta, co dá své dítě do jeslí či soukromé školky a jde do práce? Proč matky v mateřském centru jsou ty "Supermatky", co se naplno věnují svým dětem a dávají jim všechno, zatímco matka, která dá dítě do jeslí je Krkavčí matka? Vždyť v soukromé školce a v jeslích se dítě naučí mnohem více. Mimo jiné, zvykne si být bez matky, což je také důležité při odchodu do školky a školy v pozdějším věku.

To byl dnešní článek k zamyšlení. Jsem si vědoma toho, že se asi strhne debata, kde mě spousta těch "Supermatek" roznese na kopytech, ale nepíši odborný text, nýbrž svůj názor a svou úvahu.

Budu ráda, když mi do komentáře napíšete, jak to vnímáte vy. :)

5 komentářů:

  1. Sabi, rozhodně je v pořádku, když dítě tráví čas i s babičkami, tetičkami, ve školce a podobně. Určitě je potom méně úzkostlivé a snadněji si zvyká na další kolektiv. A pokud je u babičky šťastná a spokojená, tím lépe a není co řešit :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jestli to takhle vyhovuje vám všem, tak bych si z názorů jiných nic nedělala :) Akorát možná dát pozor, abyste jednou nemuseli řešit ten samý problém, který teď řeším já... U babičky jsem trávila hodně času od svých dvou let. Předtím taky, ale když se pak narodila sestra, tak ještě víc. Pak se rodiče rozvedli a my se přestěhovaly do Brna. Od té doby pokaždé, když byly prázdniny, volno, prodloužený víkend, znamenalo to, že pojedeme za babičkou do Pardubic. Na tom by ještě nebylo nic špatného. Jenže problém je ten, že babička si zvykla brát to jako samozřejmost a teď nedokáže přijmout skutečnost, že jako dospělý člověk si ve dvaadvaceti mám právo určovat, jak naložím se svým volným časem. Sestra byla "osvobozena", když si našla přítele. Jenže já žádný vztah nemám a tak se ode mě očekává (ze strany babičky), že tam budu takhle jezdit i nadále. A ono se poslední rok dva ukazuje, že nebudu. Je to náročné... hlavně psychicky.
    Původně jsem váhala, jestli o tom mám vůbec psát... navíc takhle veřejně. No nakonec jsem to udělala. Moc se omlouvám za tenhle svůj výlev (který s článkem asi ani moc nesouvisí), ale už to ve mně bylo moc dlouho. Vůbec jsem nečekala, že se tolik rozepíšu...
    Ale tohle vás snad nepotká :) Doufám. Nepřála bych to nikomu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, měla jsem to podobně, tedy ne u obou, ale jen u jedné babičky. Naštěstí její žárlivost trochu otupila, když jsem odešla na internát a na víkendy jsem logicky jezdila domu, k našim. Ale stejně jsem se musela zajít podívat a to se mi pak měřil čas, jak často a jak dlouho jsem u jedné, a jak u druhé babičky. Chodila jsem oklikou, potají, aby mě neviděla. Naštěstí druhá babičky to chápala a napomáhala "ukrývání". :)

      Vymazat
    2. Já to taky mám jen u jedné (naštěstí!). Druhá je v pohodě :) A bydlí ode mě pět minut daleko. Takže jestli mě viděla předtím několikrát za rok, teď je to několikrát do týdne. Ale to té první stejně nezabrání, aby žárlila...
      Jsem ráda za uklidnění, že v tomhle nejsem sama ;)

      Vymazat
  3. Jo mateřská centra, to je nášlapná mina dneška. Někdo se prostě snaží, aby to fungovalo a někomu víc vyhovuje to kafíčko. Vždy je to o lidech a stejně tak i ta školka/jesle. :) Když jsou lidi fajn a snaží se, je dobře všude.

    OdpovědětVymazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)