pondělí 1. srpna 2016

Měsíc jedenáctý - Nejhorší a nejkrásnější chvilka


Jedenáct měsíců... Je to vůbec možné? Vždyť před rokem touto dobou jsem tady vzdychala, nemohla dýchat, modlila se za malé ochlazení, spala na gauči se všemi okny v domě dokořán a místo břicha jsem měla meloun, který se při každém pohybu převalil na stejnou stranu, kam ho právě přitáhla gravitace. V noci jsem místo spánku hledala vhodnou polohu a bědovala nad bolavou pánví. Kyčle mi málem vyskočily z jamek a když už se zdálo, že mě požehná sladký spánek, probudil se ten malý čertík uvnitř melounu a začal se převalovat, kopat a rochat.



Ano, nebylo to jednoduché, ale bylo to krásné a kdybych mohla třeba jen na týden vrátit čas, ráda bych si to zopakovala. Ty dny trávené u bazénu na houpačce, s knížkou v jedné ruce a tu druhou položenou na břiše, očekávajíc a těšíc se na každý tvůj pohyb či kopnutí.

A teď, ten čertík skoro běhá... Ano, už jen pouhý měsíc, a budeme slavit tvé první narozeniny. Na jedné straně se na to moc těším, ale na druhé straně mě jímá hrůza, jak strašně rychle ten rok uplynul. Kde je to maličké miminko, které mi leželo na nahém vyčerpaném břiše a svíralo mi ukazováček? Ale tohle není ještě deník, kde bych chtěla bilancovat uplynulý rok, ani vzpomínat na naše společné začátky. Dnes mám ještě za úkol zavzpomínat pouze na ten uplynulý jedenáctý měsíc.

Jelikož jsem pouze před několika dny dopsala se zpožděním měsíc devátý a desátý, přemýšlím, o čem dnes psát... Jedenáctý měsíc se od těch dvou posledních zase tolik nelišil. Stále tě vozím pravidelně dvakrát, někdy třikrát týdně k babičce, kde se ti líbí, učíš se spoustu nových věcí a jsi tam opravdu šťastná. Když se vrátíš domů, mám pocit, že tě někdo vyměnil. Jsi malý andílek, co si hraje v klidu a sám... Ale to už jsem myslím psala posledně a nechci se opakovat.

Co nás v posledních pár dnech opravdu trápí, jsou zoubky. Celé horní patro máš naběhlé a zdá se, že ti nahoře vyleze asi rovnou šest zubů najednou, neboť jsou tam v náznaku a s různou intenzitou se pomalu a velmi bolestivě tlačí ven. Před pár dny jsem si poprvé prožila pocit absolutní bezmoci. Kousáním nějaké hračky jsi si dásně tak rozdráždila, že tě začaly bolet opravdu hrozně. Neplakala jsi. Přímo jsi hystericky řvala a nebyla jsi k utišení. Ani u mě, ani u tatínka, chování, mazlení a konejšení nepomáhalo, koupel s tatínkem tě nezklidnila... zabralo až mlíčko, Calgel a hlavně Nurofen. Pak ses trochu uklidnila a usnula, ale i ten spánek byl neklidný a i když jsi spala celkem tvrdě, fňukala jsi, kňourala a tu a tam vzlykla... Ten pocit, že tě něco tak strašně bolí a já ti neumím a nemůžu pomoc, je neskutečně ošklivý... Ale je mi jasné, že to bude ještě mockrát. Zoubky jsou to nejmenší...

Abych ale nevzpomínala jen na to smutné a bolestivé. Zažila jsem také nejkrásnější pocit, za celou dobu, co tě mám. Bylo to před týdnem, kdy ses v noci mrskala, vrtěla a nemohla jsi spát. Vzala jsem si tě k sobě do postele, přitulila a hladila tě po bříšku a hlavičce, až jsi usnula. Spala jsi tak tvrdě, že jsme zůstaly v jedné poloze až do rána. Já jsem sice půl dne necítila levou ruku, ale to vůbec nevadí. Podstatné je, co následovalo ráno. Když ses totiž probudila, poprvé jsi sama od sebe zůstala v mé náruči a začala ses mazlit. Pusinkovala jsi mě, usmívala se, dělala mi "ají" a tak nádherně jsi se ke mě tulila... Do té doby jsi se nikdy se mnou moc mazlit nechtěla. A i když teď nebylo žádné podobné ráno, přes den sama přilezeš a chceš se pomazlit a přitulit. Za ty chvíle bych dala všechno na světě. :)

Poslední týden v červenci tady byla teta Lucka. Užila sis rošťárny, kdy se ti věnovala, tahala tě, nosila, blbla s tebou celé dny... Pro mě to na jedné straně byla pomoc, na druhé straně trochu problém. Zvykla sis, že se ti pořád někdo věnuje a teď to vyžaduješ stále, nevydržíš si hrát sama, takže skoro nic neudělám. No jo... musíme holt zase pár dní vydržet, než se to zlepší. Ale co, tenhle článek jsi mě nechala napsat skoro celý, tak bych si vlastně neměla stěžovat. :)

A to je asi k jedenáctému měsíci vše... Možná bych měla ještě poznamenat, což jsem neudělala posledně, že ti přibyla nová motorka - odrážedlo, na kterém už začínáš pomálu sama jezdit. No-jezdit... Pomaličku se posunuješ vpřed, zatím ještě moc nevíš, co s nožičkami dělat. :) A také jsi dostala od tatínka veliký kamion s popelnicemi na tříděný odpad, což je v poslední době tvá nejoblíbenější hračka. Takže si z toho děláme legraci, že tě vychováváme ekologicky a učíme tě třídit odpad už od malička. :)

Ale to už je opravdu vše, co mě napadá. Příští měsíc bude příspěvek asi delší a trochu víc nostalgický, vzpomínací a bilanční. Ale dnes už končím a jdu tě vyndat z ohrádky, jelikož se snažíš třídit přes šprušle a rozrochala jsi už všechny popelnice na přívěsu kamionu. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)