Zrození

                    

           

                V mém prvním příspěvku, zápisu, či chceš-li, kapitole, jsem naznačila některé okolnosti tvého narození. A dnes je načase, aby ses dozvěděla trochu víc…

                Ač to vypadalo dobré dva měsíce předem, že se k nám chystáš přijít o něco dříve, nakonec sis dala s krášlením záležet a narodila ses dva dny před druhým předpokládaným termínem. Mamince jsi splnila přání, abys byla narozená ve znamení Panny a navíc sis počkala na ten magický měsíc, září. Vydržely jsme spolu ta příšerná nekonečná vedra bez vánku a bouřek, a dokonce i pád z houpačky, který patrně některé pány doktory poněkud pobavil. Asi tam často nejezdí budoucí maminky, pod kterými povolí zahradní houpačka. J

                A tak bylo 31. srpna, krátce po půlnoci, když mě začaly soužit ty podezřelé bolesti. V půl páté tatínek vstával do práce, tak jsem mu rovnou řekla, že tam může zavolat, že nepřijede. A jelo se do porodnice. Ač to zpočátku vypadalo, že budeš za chvíli mezi námi, opak byl pravdou. V šest večer už se dokonce zdálo, že se nic dít nebude a druhý den ráno pojedeme domů zase 2v1. Pak se však začaly dít věci…

                Zkrátka, ani druhou noc jsem nespala a už jsem ani neležela v posteli. Střídala jsem sprchu a chození po pokoji – věděli proč mě dát na pokoj samotnou -  a myslela si, že hůř už být nemůže… Mohlo! V půl páté jsem šla konečně na sál a volala tvému tatínkovi, aby přijel. Už si ani nepamatuju, co jsem mu odpověděla na otázku, zda jsem si jistá, zda opravdu rodím. Nic slušného to asi nebylo. J

                Setkání v porodnici bylo velmi pěkné. Stála jsem právě u dveří do chodby vedoucí k porodním sálům a čekala, až mi někdo otevře. A samozřejmě opřená o futro jsem prodýchávala kontrakci. V tom slyším z druhé strany dva hlasy. Milá paní uklízečka uklidňovala tvého tatínka a do toho otevřela právě ty dveře, u kterých jsem stála. Místo pozdravu mě čekala nečekaná otázka: „Ježíšmarjá! Co ti je?“

„Co by mi asi bylo, rodím…“ utrousila jsem mezi vzdechy a nevěděla, zda se mám smát, nebo plakat. 

                Tvůj otec v první půlhodině vypadal, že to nejspíš zabalí a počká někde na Agipu s energeťákem. Nakonec se ukázalo, že je mnohem statečnější, než jsem myslela. Byl mi po celou dobu k dispozici, vzorně mě vláčel, kam jsem právě potřebovala, nosil pití a mokrý ručník, otíral mi čelo, podpíral mě… Když mi zkoušeli dávat epidurál a slyšel zpoza dveří můj křik, trochu jsem se obávala, aby ty dveře nevykopl a nezmlátil tam všechny na jednu hromadu. Naštěstí se tak nestalo, ale…

                Ale epidurál, který mi po těch dvou unavujících nocích a jednom dni měl na chvíli ulevit, abych nabrala síly na závěr, nešel zavést. No, zrovna já musím mít špatnou páteř…  A tak jsem dostala alespoň lék, který mě příjemně zfetoval, a já zbytek porodu proklimbala v jakémsi deliriu se zavřenýma očima. Koukla jsem snad jedině na doktora, abych vůbec věděla, kdo mě bude rodit. A tak jsem si ani moc neuvědomovala, jaké nebezpečí mi hrozilo, kdybych se pro ten neexistující epidurál nerozhodla a nesvlíkli ze mě noční košili.

                Doktor si totiž všiml jizvy, kterou mám po operaci srdce a hned se ptal, cože mi to dělali. A neměla bych mít antibiotika? O ničem jsem nevěděla. Zprávu od kardioložky jsem sice četla, jenže lékařské hatmatilce nerozumím a nikdo z lékařského personálu, kdo zprávu četl, mi o antibiotikách nic neříkal. Naštěstí si tenhle moudrý mladý a sympatický pan doktor zprávu pročetl a ejhle! Opravdu jsem je měla dostat. Vysvětlil mi, že kdybych je nedostala, hrozil by mi zánět osrdečníku, který může být smrtelný. V tu chvíli mi to bylo fuk. Ať si do mě lijí, co chtějí, hlavně ať už mi dovolí tlačit…

                A tak jsme se společně dopracovaly k tomu kýženému okamžiku, kdy jsi přišla na svět. Oči jsem znovu otevřela až ve chvíli, kdy jsem cítila, že ze mě vyklouzl ten teplý mokrý kapřík – ty. Ještě jsi měla nohy uvnitř, když jsi otevřela papulku a začala křičet. A ať porod trval, jak chce dlouho, přesně tohle byl okamžik, který se mi navždy vryl do paměti. Tvému tatínkovi ostatně taky. Na poslední chvíli se totiž postavil tam, kam neměl a tak viděl víc, než bylo vhodné. Dodnes poslouchám, jak „vyjela ta hnusná fialová hadice, jako od luxu,“ myslíc tím pupečník. Jindy ho zase přirovnává k chobotu… no, těžko říct, čím jsem tě po těch devět měsíců tak pěkně krmila…

                Zase jsem se nějak rozepsala. A to jsem si říkala, že okamžiky tvého zrození shrnu do pár vět… Snad tě to jednou nebude nudit. Ostatně, v tuto chvíli si spokojeně spinkáš ve vaku, křivíš mi záda a délka mého textu ti jak se zdá, plně vyhovuje.