Na houby s košíkem...

 

O víkendu jsem měla narozeniny. To už jste asi z předchozích článků pochopili. Nejsem však slavící typ, takže jsem sbalila psa i děti a jeli jsme potěšit babičky do Nýřan. Se ségrou Luckou jsem byla domluvená, že vyrazíme na houby. Ještě s jejich kamarádem Kikem. Nakonec jsme jeli bez dětí, ty chtěly být s babičkou. 

Debatovali jsme, kam vyrazit. A jelikož jsme Kika vyzvedávali v Touškově, což je kousek od chaty babi Jiři, vyrazili jsme tam. Auto jsme nechali před chatou a já je vytáhla na místa, kde jsme kdysi chodily na houby s babi. Kolikrát jsme s ní lezly i po kolenou mlázím. Babi pořád tvrdila, že přesně ví, kde jsme a že všechny cesty vedou do Říma. Občas to i vypadalo, že opravdu do Říma jdeme. A pak jsme vylezly na okraji lesa a babi povídá: "Do pr... Sabko, kdepa to jsme?"

Jednou jsme zabloudily tak parádně, že jsem musela volat strejdovi na chatu od nějaké autobusové zastávky, ať pro nás dojede. Tenkrát to nemohl pochopit. Prý pro nás jel přes 25 kilometrů. 🤣

S Luckou a Kikem jsme se neztratili. Našli jsme sice jen pár kousků, protože bylo sucho, ale procházka to byla parádní. Jen Mia už si ke konci zase lehala a dávala nám najevo, že už bychom mohli jet domů.  

Zpět jsme šli vyschlým korytem potoka. Říkám Lucce: "Dvě hodiny tu lezem a nikde žádná mrtvola...“ samozřejmě z legrace. Jsem přece spisovatelka detektivek. A dva metry na to Lucka: „Chtela jsi mrtvolu? Tak tady ji máš...“

Okamžitě jsem chytala Miu, protože jsem se bála, že se mi v nevábně páchnoucím nálezu vyválí. Naštěstí to nebylo třeba. Tahle mrtvola už opravdu nesmrděla...