Zimní pohádka...

Zimu jako roční období moc nemusím. Miluji sice večery pod dekou, horký čaj nebo svařák, zapálenou svíčku a knížku, a samozřejmě i Vánoce, i když v posledních letech už to není takové, jako dříve. Miluji totiž hlavně setkávání s rodinou. Jenže dědeček i prababička a dokonce ani strýc už tu s námi nejsou a pro mě už tak Vánoce nikdy nebudou jako dřív. Ráda vzpomínám na ty z dětství, kdy se scházela celá rodina. Pro mě to byl skutečný svátek. Ale o tom se rozepisovat nechci. To třeba někdy jindy.

Sníh je podle mě nádherný hlavně v přírodě a za oknem. Jako řídička bych ten "bílej hnus" zrušila. Čištění a rozmrazování auta, neustálý strach na silnici, že mi to nejde ujede ... Z nadílky jsem tedy narozdíl od mých dětí nijak nadšená nebyla.

Musím však uznat, že své kouzlo sníh opravdu má. V sobotu jsem vzala děti poprvé k příteli na chalupu. I když jsme spolu už rok a půl, nějak to nikdy nevyšlo. A jejich chalupa je pohádková v každém ročním období. Zapadaná sněhem je to však pohádka sama o sobě. Děti se tam válely ve sněhu a užily si i boby.

V neděli jsme pak využili sluníčka, které proměnilo sněhové pláně v deku s diamanty. Bylo opravdu mrazivo, tak jsme boby nechali doma a šli alespoň natrhat větvičky, které zítra Nelča potřebuje do školy na svícen. Už teď se na něj moc těším.

A jelikož se mi líbí i fotky, které jsem udělala, podělím se o ně s vámi. 😊