Recenze: Giuseppe Festa

Vlci jsou zvířata, která ve mně vždy vzbuzovala respekt i úctu. Jsou to pro mě téměř posvátná zvířata, která si spojuji s různými magickými situacemi. Asi vlivem filmů a knížek… Sama nyní píšu román, ve kterém mají vlci svoji důležitou úlohu. A i proto je pro mě důležité poznat je blíže. Vím, že o vlcích vyšlo knih více, minimálně na jednu mám ještě zálusk. Začala jsem však zvolna tím, že jsem si přečetla populárně naučnou knihu Děti lesa, kterou napsat Giuseppe Festa. Knížku vydalo nakladatelství Kazda.

Dva vlci na cestě za svobodou

I když jsou na přebalu – mimochodem velmi pěkně vyvedeném – i v podnázvu dva vlci, ve skutečnosti autor píše o celé smečce. Tato smečka žije v chráněné stanici v Itálii, s názvem Monte Adone. Vlkům se tam věnuje statečná „vlčí žena“ Elisa, která jimi doslova žije. Prostřednictvím knihy Giuseppeho Festy nám Elisa vypráví příběhy vlků, které v Monte Adone žijí. Zjišťujeme, jak se tam dostali, jak se postupně začleňovali do smečky a jaká je jejich budoucnost.

Život v zajetí vs Život na svobodě

Hlavním tématem této útlé knížky je život dvou vlčích mláďat – Ulisseho a Achilla, kteří se do stanice Monte Adone dostali velmi malí. Ulisse dokonce ve stanici poprvé otevřel oči – první, koho viděl byla Elisa. Díky tomu se výrazně zmenšila šance na jeho adaptaci ve volné přírodě.

Jelikož se jednalo o velmi mladé vlky, chtěla se Elisa s kolegy pokusit vrátit je do volné přírody a dopřát jim přirozený život. Autor knihy tudíž spolu s nimi monitoruje, jak se vlci na vypuštění připravovali, jak to probíhalo i jaký byl jejich život poté.

Právě poslední třetina knihy, ve které autor popisoval život Ulisseho a Achilla v přírodě, byl nejnapínavější. I když se jedná o populárně naučnou literaturu, tato část se četla jako napínavý román. Bylo hrozně zajímavé sledovat, jak si vlci v přírodě vedou, ale také jsem měla strach, zda budou umět zajistit si obživu. Ulisseho mi bylo chvílemi až líto…

Moje hodnocení

Děti lesa je populárně naučná kniha, která se ale čte úplně sama. Autor píše svižně, poutavě, dělá krátké kapitolky, které vás nutí číst pořád dál. Zkrátka jako kdybyste četli napínavý román. Cituje rozhovory účastníků celé akce, vysvětluje vědecké pojmy i stanoviska, popisuje své dojmy, zkušenosti a vzpomínky na první setkání s vlky i s hlubokou přírodou. To všechno spolu s napínavým příběhem dělá z knihy Děti lesa záležitost, která zaujme jak příznivce literatury faktu, tak čtenáře výsadně jen beletrie.

A co v knize samozřejmě nemůže chybět, to jsou fotografie protagonistů – jak těch dvounohých, tak samozřejmě vlků.

Děti lesa mi svým způsobem připomněly knihu Srdce pro ježky, která pojednávala o záchranné stanici pro ježky a o jejich záchraně. A rozhodně to nebyla moje poslední takto laděná kniha. Hrozně moc se mi líbí, když mohu nahlédnout pod pokličku záchrany divokých zvířat – nebo zvířat vůbec. A i když třeba mnohokrát nesouhlasím s jednáním protagonistů – např. Ulisseho bych vůbec do volné přírody neposílala, tak čtu všechny tyto příběhy moc ráda.