Pivoňky...

...jsou květiny, které si vybavím při vzpomínce na mou milovanou prababičku, která nás opustila před deseti dny. 26. června by jí bylo 106 let a já stále ještě nemohu uvěřit, že se to skutečně stalo. Když jsem stála u její rakve a držela ji za ruku, byla sice ledová, ale měkká a poddajná, jako by spala. A já si pořád říkala, to přece není možný, tohle přece je naše nesmrtelná babička. Zahřeju jí ruku a ona se zase nadechne...


S prababičkou mám pocit, že se rozpadl svět. Ten svět, který jsem znala od narození. S ní jsem vyrůstala, s ní jsem poznávala život. To ona držela celou naši rodinu pohromadě a dávala jí smysl. A najednou je pryč. A já mám pocit, že mi chybí kus mého vlastního těla. Kus, který jsem pro život nezbytně potřebovala a budu se muset teprve naučit bez něj žít...

Před pár lety jsem si koupila na zahradu pivoňky. Miluji je a dodnes vzpomínám, jak je měla prababička zasázené na své zahrádce. Už jako malé se mi líbily. Já jsem si zasadila dvě, stejně jako kdysi prababička. O víkendu, pokud to půjde, se pokusím vykopnout ve staré zahradě ty babiččiny a přesadit je k nám. Snad to vyjde. Bude to, jako by tu s nimi byla i ona. A pak asi zaplním celou svou zahradu pivoňkami, aby vždycky v červnu rozkvetly a připomněly mi ji...