Restart!


Moji milí věrní čtenáři!

V loňském roce jsem tento blog hodně zanedbávala. Vyšel jen tu a tam nějaký článek a jinak jsem se snažila pravidelně doplňovat alespoň deníčky dětí, teď už tedy jen Jiříkův. Přiznávám, že to bylo nejen nedostatkem času, ale především tím, že mě najednou ta potřeba dělit se s vámi o svůj život a o to, co prožíváme s dětmi, co vyvádíme, jak děti rostou, atd., prostě se mi přestalo chtít o tom psát a dělit se o to. Rozkřikovat to do světa a předvádět své dětičky cizím lidem. (A i když hodně z vás, čtenářů, mi píšete, oslovujete a díky tomu přestáváte být cizími, pořád je to blog veřejný a je tu plno čtenářů, které vůbec neznám...)

Ne, že bych litovala toho, co jsem tady dříve postovala a psala. To ne. Za svými články si stojím! Ale prostě nějak odpadla ta touha, spamovat to tady nekonečnými fotkami dětí. Jeden čas jsem dokonce přemýšlela, že tento blog úplně zruším, jenže to bych se asi už vůbec nedokopala k tomu, abych psala deník Jiříkovi a to by vůči němu nebylo fér, když Nele jsem ho pravidelně psala po dva roky...

Naštěstí jsem blog nezrušila, ale rozhodla jsem se, že se k němu vrátím zpět. Jen ho asi budu vést trochu jinak. Bude méně dětí - i když nějaké jejich fotky tu budou pořád, jsou prostě součástí mého života. Ale jinak to bude více o mně. O tom, co dělám, jak se mám, třeba i co vařím, atd. Pro někoho možná nuda, pro někoho ne. Nechám na vás, zda se budete na můj blog vracet a jak vás to bude bavit. :)

Ale abych nežvanila pořád jen o blogu.

Tento článek není jen o blogu, ale především o mém osobním restartu! 

Někdo si dává na začátku roku předsevzetí... Já to nikdy nedAělala a dělat nehodlám. Letošní rok však pro mě znamená změnu. Nela chodí od ledna do školky - do normální, pravidelně každý den. A Jiřík už je také větší, takže ho bude moci hlídat babička. Jelikož jsem si za těch osm měsíců vychovala pěkného mamánka, nepřipadá v úvahu, že bych ho "šoupla" k babičce a dělala si úplně co chci. Ale máme to vymyšlené s babičkou tak, že Nela bude ve školce, já s Jiříkem u ní a zatímco si s ním bude hrát, já si budu dělat, co potřebuji. Tedy především psát a upravovat fotky, ale když bude třeba, budu si brát s sebou i focení a nebo na hodinu dvě odjedu fotit ke klientům. Pokud tedy nějací budou...

Jo, toť otázka, že? Asi bych takhle psát neměla. Měla bych být plná optimismu, jak rozjíždím podnikání a jak budu skvělá, úspěšná a budu velká paní fotografka a podnikatelka... Jenže já tohle nějak neumím. Ani ta nejlepší motivační literatura nepřebije předchozí neúspěchy v různých mých pokusech. Sice jsem si vědoma, že vše jsem dělala sotva na půl, protože vždy byla priorita jinde - škola, práce, děti, a jak se tak kolem sebe dívám, snad jen ten, co do toho jde naplno, má úspěch. Ale já se prostě obávám toho, abych si vzala půjčku, zafinancovala si rozjezd firmy, zaplatila ateliér, vydání knihy ve velkém nákladu, atd. A asi si to ani nemůžu dovolit. Přece jen, rodičovský příspěvek je výsměch a ne výplata,  do toho platíme vážně velkou hypotéku a náklady na barák také nejsou nejnižší. Proto mi přijde nejen bláznivé, ale především sobecké vůči manželovi i dětem, zadlužit se kvůli podnikání, které by třeba neklaplo.

Nedávno se mi však dostala do rukou kniha od Ivany Tremlové - Milionový rodič, která mě přece jen trochu nakopla a já se rozhodla, že to zkusím trochu více. Více fotit, více psát, více blogovat. Pokusím se rozjet především fotografování tak, abych z něj měla nějaký přivýdělek a třeba se jím do budoucna i mohla živit. I když to už je asi hodně free představa. :)

Kdo budete chtít, sledujte tedy můj blog. Možná objevíte i nějaké užitečné rady pro sebe. :)

Mějte se krásně a děkuji za všechnu přízeň, kterou jste mi v loňském roce projevovali. :)

Vaše Sabi!

Komentáře

Okomentovat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)