Měsíc dvacátý třetí: Hrabe vám? Pojďte k nám!


To je myslím trefný nadpis pro uplynulý měsíc a obávám se, že i pro ty následující. Nela dospěla do fáze, kdy televize není jen zvukovou kulisou, nýbrž něčím, co nejen vyžaduje, aby běželo, ale hlavně to sleduje. A bohužel sleduje stále to stejné dokola, poněvadž nic nového ji nebaví...


Ne, že bych byla zastáncem dětí sledujících televizi a rodičů, co je tím celý den zabaví, aby měli pokoj. Jenže minulý týden bylo tak neskutečně hnusné počasí, že bylo potřeba vymyslet zábavu na doma a s naší Nelou to není zrovna nejjednodušší úkol. A tak už jsme chvílemi nevěděli co... vzpomněla jsem si, že nedávno jsem v nějaké diskuzi na facebooku zahlédla nějaký název - Fíha - tralala? Je to tak? Ano, je to tak. Našli jsme příslušnou stanici na you-tube a pustili ji Nele. A ejhle - ono to zabralo. Písničky ji bavily, sledovala, ani nedutala, dobrých dvacet minut vydržela v klidu. I když se tam občas vloudil i nějaký ten jiný kanál, Fíha jej dokonale převálcovala.  Ošklivé počasí pominulo, začalo se chodit ven, ale občas prostě musíme být doma. Potřebuji také uvařit, uklidit a věnovat se Jiříkovi. A v tu chvíli tuto barevnou dámu využívám, protože mám jistotu, že bude klid a Nela mi za zády nic neprovede. 

Mé nadšení ovšem nesdílí taťka. Ten po zhlédnutí několika písniček prohlásil, že ta paní musí být závislá na něčem hodně silném, protože tohle by jinak nikdo dělat snad nemohl. No, je fakt, že když to tady hraje každý den aspoň hodinku, zaleze to člověku do hlavy. Když Nela odjela na dvě noci k babičce, byla jsem z toho skoro na prášky. V noci jsem se budila a v hlavě mi bzučely "Fíha pesničky". :p A začíná to být ještě lepší. Hledala jsem nějaké jiné od této dámy, jenže Nela ty nové nechce. Chce poslouchat jen ty, co už zná. No, fííííha. To se máme na co těšit. :D

Ale aby to nebylo jen o písničkách. Nelča dostala také předčasný dárek k narozeninám. Na začátku července u nás byla teta Lucka. Slíbili jsme jí výlet a protože bylo pěkně, zrušili jsme plánovaný funpark Panda a jeli do venkovního funparku na Hluboké. Tam se Nele opět náramně líbilo. Nejvíc vedly míčky, jako vždy a posléze autíčko. Nevím, komu se tedy líbilo více - jestli Nelče, nebo tátovi. V každém případě se hned po příjezdu koukal, zda se dá sehnat a za kolik. Souhlasila jsem, že se tedy Nele objedná k narozeninám, protože trampolínu dostala už v květnu a domeček na zahradu bude mít nakonec půjčený od souseda. Ale trvala jsem na tom, že opravdu AŽ k narozeninám. Jak to dopadlo, už mnozí asi víte. Do dvou dnů zvonil pošťák a auto bylo v kuchyni. Nela přijela večer od babičky a byla nadšená, vlezla si do něj i s mlíčkem a odmítala vylézt a jít spát. Obávala jsem se, že budeme muset jezdit, dokud nepadneme v kuchyni únavou, nebo Nela neusne s hlavou na volantu. Přes všechno její nadšení jsem ale byla smutná, že to manžel nevydržel. Bylo by to krásné překvápko k narozkám... Ach jo. :(

Na konci července měl taťka dva týdny dovolenou. Vedle nutných prací v domě a na zahradě nám naplánoval několik výletů. Z toho hlavního - Stezky korunami stromů na Lipně nakonec sešlo pro nepřízeň počasí. Jenže... Když už nám Fíha Tralala opravdu hodně lezla na nervy, využila jsem na tip od kamarádky, hodili jsme děti do auta a vyrazili na výlet - skoro na Lipno. Do Frymburka na podvodní svět. Bylo to moc krásné, ač jsem se obávala, že to Nele nic neřekne, mýlila jsem se. Nela byla z rybiček nadšená a hlavně do nekryté nádrže by za rybami nejraději skočila. Jediné, co mě štve je, že jsem nevzala šátek na nošení Jiříka a nosila jsem ho v ruce. Tím pádem jsem nemohla vytáhnout foťák. Budu si to muset někdy zopakovat. Doufám teda, že pokud tam znova pojedeme i s Nelou, dopadne zpáteční cesta lépe, než tato. Tatínek totiž Nelince koupil jablkového Jupíka a ta, ač celý den zlobila s jídlem a moc toho nesnědla, vychlemtala celou flašku. V autě dostala pár máslových sušenek a taťkova super jízda brzda plyn v kombinaci s kupou zatáček udělali své. Nela hodila dvě grandiózní šavle, až jsem se u té druhé obávala, že budu muset něčím utřít tátovi krk. 

Další den jsme museli v dešti vydržet doma, než se vypere a uschne autosedačka. Třetí den už to šlo a proto nás čekal druhý výlet - opět naivní snaha utahat Nelu k blaženému spánku - funpark Panda. Nela už si to teď opravdu užívala a taťka také. Lezla většinou všude sama, lítala si, kam chtěla, už se ani moc nebála a hlavně naše úloha už nebyla tahat ji, ale "jen" kontrolovat její bezpečí. Ono se to zdá, jako pohodička, ale to nesmíte mít dítě s baterkami Duracell, které nejdou vyjmout. Zatímco my jsme byli ulítaní a zralí na poobědový spánek, Nela si zdřímla asi pět minut v autě u jídla, s řízkem v ruce a doma už byla opět happy. Odpadla až po osmé večer.

A to je opět v červenci všechno. Jídlo, spánek a čurání už asi komentovat nebudu, protože se nic nezměnilo. Nočník se daří, usínání bez lahve se nedaří, klidné spaní - jak kdy a jídlo? No comment. Odmítá být krmena, a má musím po každém dlabanci vygruntovat. :D 

Komentáře