Dvacet měsíců. Již tak dlouho jsi mezi námi. A já mám pocit, že ta doba, kdy jsem tě přivezla jako maličké miminečko z porodnice je někde v neuvěřitelných dálavách. Strašně to utíká. Teď jsme ještě spolu sami - ve třech, ale příští měsíc už nás bude o jednoho víc. Asi budu psát, jak si zvykáš na brášku a jaká jsi "velká sestra". Dnes jsi ale ještě moje malá holčička, která se chodí pořád mazlit a která nejraději rajtuje v posteli mezi polštáři. Úklid musí stranou. Když se chceš válet a rošťačit, přizpůsobím se... :)
A přizpůsobím se ráda, poněvadž je mi v poslední době lépe v leže na posteli, než když za tebou běhám po bytě. Tvou oblíbenou větou je totiž "Dej mi ruku!" Neustále nás chytáš za ruku a taháš tam, kam chceš jít. Tvá odpověď je vždy stejná. Tvrdíš, že jdeme "domů", i když zrovna doma jsme, anebo jsme úplně někde jinde. Ale prostě nás někam chceš odvést a tak se musí poslouchat. :) Doma mě nejraději vodíš do pokojíčku, kde právě lumpačíš mezi polštáři, nebo mě pozveš do svého domečku - stanu - hradu, říkejme tomu, jak chceme. Máš tam pár hraček, se kterými si až obdivuhodně vydržíš hrát - hlavně mašinku, na jejíž tyčky navlékáš kostičky. Také mi ukazuješ, co je na stěnách domečku - ptáčci, sova, kyti... atd. A samozřejmě mě poučuješ, co které zvířátko vydává za zvuky.
Lítáš jako čert, hlavně po zahradě a ráda se necháš vozit na traktůrku. Pak hulákáš "jedém!" a já se za tebou lopotím v předklonu, abych tě po té hrbolaté trávě a do kopečka vytlačila aspoň kousek. Samozřejmě podle tebe je to pomalu... Když už jsem vyflusnutá, vytáhnu z kolny tříkolku a vozím tě na ní po dvoře. Ten je alespoň rovný a tříkolka má rukojeť, takže se nemusím ohýbat. To vydržíš nekonečně dlouho...
Když je venku pěkně, hrajeme si na písku, kloužeme na klouzačce a předevčírem jsme konečně dodělali trampolínu, takže budeš mít opět o zábavu postaráno. Táta už se nemůže dočkat léta, tak ti objednal nový bazének i s klouzačkou. Zase to tady bude vypadat jako v dětském parku. Asi pověsím na vrata otevírací dobu a začnu vybírat vstupné. :) Tobě by kamarádi rozhodně nevadili. Jsi velmi společenská a máš děti ráda. Když jsme byli posledního dubna ve funparku Panda v Českých Budějovicích, hned sis našla větší kámošku, vzala jsi ji za ruku a tahala ji na atrakce. Nejdřív jsme s tátou měli radost, protože já se do těch průlezek s břichem nenacpala a některé cesty nebyly rozhodně ani pro tátu, takže holčička, která ti ukázala jak na to, se "hodila". Jenže tahle malá slečna nejraději klouzala na těch největších klouzačkách, co tam byly a na ty jsi ještě maličká. Neumíš brzdit a tak sis to dvakrát sjela s ohromnou rychlostí a párkrát ses při tom buchla do hlavy. Samozřejmě jsi pak řvala, ale lézt jsi tam chtěla znova. A tak jsem zakročila a kamarádství ukončila. Šli jsme za taťkou na kafčo a svačinu, baštila jsi se mnou tvarohový krém, což jsem se divila, to jsi nikdy moc nemusela, a pila jsi vodu bez příchutě, což mě potěšilo, protože bych tě raději přeučila na vodu, než ten nechutně sladký čaj, na jaký tě naučila babička.
Když jsme u jídla, už se občas i pěkně najíš sama. Záleží na tom, co zrovna uvařím. Kaše a masíčko už je úplně v pohodě, jen je pak bordýlek všude. Ale to je po každém jídle. Už tě - až na pár výjimek - nehoním po bytě. Stačí dát ti do ruky druhou lžíci, ty se snažíš jíst sama, krásně sedíš u stolečku a jednou lžící tě pomáhám, abychom neseděli u oběda ještě ve tři, když táta přijíždí z práce. Ostatně ono by to ani nešlo. Tak dlouho by tě to určitě nebavilo. :)
Taky jsi zjistila, že čokoláda není jedovatá, ale že je dobrá a tak když si teď dám, musíš dostat kousek. Ale nijak to nepřeháníme. Máš krásné zdravé zoubky a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo. Také jsi objevila Toffife. To já přímo miluji a ty to máš asi po mně. Taháš vždycky tu krabici ze skříňky a chodíš za mnou, dokud nevyloupnu jeden bonbón, nevykousnu z něj oříšek a zbytek ti nedám. Ach jo, to jsem dopadla. Já, která oříšky moc nemusím, mám oříšek s minimem karamelu a ten zbytek - karamel a nugát, vlastně to nejlepší, mi sníš. Ale co bych pro tebe neudělala. :D
Spaní už se také celkem zlepšilo, spíme až na pár výjimek celou noc. Sice se pořád budíš, ale tím, že tě mám na posteli vedle sebe, je pro mě jednodušší se nezvedat, podat ti flašku s čajem, ty se napiješ a spíš dál. Někdy máš horší noc a budíš se často, pak většinou vlezeš ke mě pod peřinu, přitulíš se a spinkáš o něco lépe. Ještě kdybychom odbouraly to noční pití. Nemusela bych tě pak přebalovat jednou i dvakrát za noc. Ty totiž před spaním vypiješ mlíčko a pak ještě než usneš tak celou láhev čaje. A to je potom plena tunová... Ale zatím se nám nedaří uspat tě bez čaje. Ostatně to uspávání už zase začíná být kříž. Dřív stačilo chvíli drncat kočár, teď drncám třeba i 50 minut, než konečně usneš. Vzpouzíš se, nadskakuješ, vztekáš se, vylézáš, atd. Říkám si, co přinese příští měsíc, až vás budu mít na starost dva...
Co se týká nočníku a plen, trochu se lepšíš, ale ještě to není velká sláva. Nočník je spíš nepřítel, na který tě nutím sedat a tobě se to nelíbí. Někdy máš dobrou chvilku, že sedneš, vyčuráš se a pohoda. A někdy tam nebudeš sedět, nebudeš čurat, nebo ze sebe vynutíš jen pár kapek a vzápětí se počuráš do kaťat, nebo, což mi snad přijde ještě horší, vlezeš si do rohu, tam se vyčuráš a pěkně se v tom rukama pocákáš. Nemůžu tě vysvětlit, že se to nedělá a že se čurá do nočníku. Jenže ono se to těžko vysvětluje a odnaučuje, když jiní tě za to chválí. Ach jo... Snad se to tento měsíc zlepší a třeba pochopíš, že ty jsi už ta velká sestra, zatímco Jiříček bude to miminko, které ještě může čurat do plenky.
Ale co přinese tento měsíc, to je ve hvězdách. Sice se toho bojím, protože nevím, jak to všechno budu zvládat a jestli vůbec budu spát, ale zároveň se těším. Slibuji si totiž, že pro tebe Jiřík bude velká novinka a že si ho budeš všímat, věnovat se mu a zase si najdeš něco nového, jak se zabavit, což se mi prostě někdy nedaří. Už ani venku občas nevím, jak tě zabavit. Ty už bys totiž potřebovala vedra a bazén s vodou. Tu miluješ. Jakmile vidíš vodu, hned se v ní rácháš. A je úplně jedno, zda to je psí mísa, plný kropáč, nebo nádoba na dešťovku... :)
A to je pro tento měsíc opět všechno. Snad jsem na nic nezapomněla a snad budu schopná psát deník i nadále, až vás budu mít dva a vše se mi bude míchat v hlavě. :)
Moc pěký článek, Sabi :) Nasmála jsem se u čurání do rohu. Ale naše natálka taky dlouho nechtěla na nočník. Dala se ukecat až na hrací :)) Paradoxně byl Jiřík šikovnější a to se říká, že jsou kluci na nočník líní :) Přeji ti, ať to se dvěma dětičkama zvládáš co nejlíp :)
OdpovědětVymazatDěkuju, Šárko. No snad se to brzy naučí a budeme všechno zvládat dohromady dobře. Ono se to zvládne, jen je otázka, jak dlouho nám bude trvat, než najedeme na nějaký režim a sehrajeme se. :)
VymazatJe to šikulka...vy to holky dáte všechno..a když se povede..Toffife to zachrání :D
Vymazat