Měsíc devatenáctý - "Dobý den!"

Někdy mám pocit, že už nemám doma malou holčičku, ale skoro velkou slečnu. Z tvých úst plynou někdy moudra, která stojí za to, a to ještě pořádně nedáváš dohromady věty. I když už se dost snažíš. Ale vezmu to postupně...

Hned na začátku března jsme si obě odnesly novou, nepříjemnou zkušenost. Já, řidič pouze v nejhorším případě a v nejkrajnější situaci jsem se vždycky děsila toho, že by mohl nastat okamžik, kdy budu prostě muset sednout do auta a jet. A ten okamžik nastal, díky tobě.

Čím jsi větší, čím raději totiž zdoláváš překážky a lezeš zásadně tam, kam nemáš, ať už je to stůl, židle, schody nebo parapet. A tak když jsem jedno krásné slunečné dopoledne vylezla na židli a začala mýt okno v pokojíčku, nenapadlo tě nic lepšího, než si vylézt za mě. Já se s tím velkým břichem nemohla tak rychle otočit, navíc židle byla pro nás obě malá. A tak jsi možná i chtěla slézt, ale sjela ti ruka, možná noha a ty jsi spadla. Zpočátku to vypadalo, že se ti nic nestalo a že řveš jen proto, že ses lekla, možná bouchla. Když jsem v rychlosti zkontrolovala, že nemáš nic zlomeného, využila jsem okamžiku a dala ti na zadek, aby sis pamatovala, že se to nemá.

Jenže pak koukám, od čeho jsem tak mokrá? Od tvých slz? Ne! Všude jsem měla krev. Padla jsi totiž hlavou na žebrované topení a rozsekla sis jí. Nastal okamžik rychlého rozhodování. Musela jsem zjistit, jak moc je to hluboké, což se nedalo, protože krev pořád tekla a nebylo nic vidět. Táta byl na florbale a strejda nebyl doma, takže jsem tě dala akorát mikinu, na hlavu ti připleskla mokrou žínku, hodila tě do auta a jelo se do Krumlova na chirurgii. 

Naštěstí v Krumlově nikdo nebyl, paní doktorka nás vzala hned, bylo to samozřejmě na šití a ty sis odvezla dva stehy. Při šití jsem na tobě doslova ležela, ale spíš jsi řvala kvůli tomu, že tě omezujeme, než že by to tak strašně bolelo. Dostala jsi injekci na umrtvení. Otřes mozku jsi naštěstí neměla, takže jsme jely zase domů, jen jsem tě musela hlídat a kontrolovat.

I když to byl strašlivý zážitek, zvládly jsme ho spolu na jedničku a já se musím pochválit, protože jsem netušila, že to takhle dobře sama zvládnu. Bez zmatků a hysterie.

U doktorů ještě chvíli zůstanu, ale už více optimisticky. V březnu nás totiž čekala prohlídka v roce a půl. Paní doktorka tě pochválila, měla radost, co všechno už umíš a hlavně zkonstatovala, že dovednostmi i tělesně vypadáš spíše tak na dva a půl roku. Vážíš totiž 14 kg a jsi i poměrně dost velká. Na jedné straně mě těší, že nejsi žádný střízlíček, ale na druhé straně, když tě musím tahat, tak mám co dělat. A také mě mrzí, že spoustu krásných kousků v šatníku neoblečeš, nebo ti je ani nemůžu koupit. Prostě bych ti to nedostala přes ta "vypracovaná" stehýnka.

Za tento měsíc se docela zlepšilo tvé "poslouchání". Tedy ne, že by z tebe byl anděl, který mě poslechne na slovo. Pořád máš svou hlavu a když něco chceš vyzkoušet, můžu stokrát říct ne a ty to stejně uděláš znova a znova. Dostaneš na zadek, nebo přes ruku (když ji třeba strkáš do elektriky), chvíli řveš vzteky, ale vzápětí jdeš a uděláš to znova. I přes to mám však pocit, že se spolu lépe domluvíme. Sice pořád nevím, jak na tebe, učíme se vzájemně, ale už je to mnohem mnohem lepší. Více si vyhrajeme, více se mazlíme, více si čas spolu užíváme.

S mluvením se rozjíždíš čím dál lépe. Učíme se "díky" a "prosím" - říkáš to často a většinou, když něco chceš, nebo dostaneš, jen občas otočíš tato slovíčka významově. Když ti dám do ruky pití, odpovíš "prosím" a podobně. Také se učíme zdravit. Místo "čau" říkáš "čam" a to docela často, jakmile někdo vleze do pokoje, nebo když ty přijdeš z pokojíku do obýváku, hned zdravíš. 

Také umíš "dobrý den", jen to nechceš říkat, když tě upozorním. Ale nedávno jsme spolu jely do lékárny, já zdravila, a ty když jsi mě slyšela, zahulákala jsi na celou lékárnu vzorně "Dobý den!" :)

Ráda si zpíváš, často když máš spát, se z kočáru ozývá "Táto, mámo, myš..." nějaké mumlání, "kocoura", zase něco a pak trochu slovo "vyšťourá" a podobně. Ve vaně pak zpíváš "holka modrooká" a spoustu dalších písniček. Někdy zpíváš se mnou, někdy zásadně sama. 

Spaní je záhada. Zatímco dřív jsi u babičky zásadně vždycky po obědě usnula a spala, zatímco doma vůbec, teď sis to otočila. Posledních 2-3 týdny jsem tě sice po obědě uspávala v kočárku, ale usínala jsi kolem čtvrt na jednu a ve 13:45 ses budila. Následovalo sledování Ordinace v růžové zahradě, kdy jsi se pomalu probírala, cucala pití, nebo žvýkala kuličky hroznového vína, které sis zamilovala. Jíš ho pořád, ne vždycky ho pořádně koušeš, ale "kulič" musí být pořád čerstvé na míse. 

Největší záhadou je pro mě tvé koupání. Jako "koupať", to se chceš pořád. Nejradši by ses cachtala od rána do večera. Večer vydržíš ve vaně i déle, než půl hodiny. Ovšem jakmile řeknu, že tě musím umýt, začne boj. Ať tě myji rukou, nebo žínkou, mýdlem, nebo bez, visíš mi půlkou těla z vany ven, řveš, jako kdybych tě topila, povodeň pak máme po celé koupelně. O mytí hlavy raději ani nemluvím...

Baštíš skoro sama! 

Jo, je to s podivem, ale skoro skončily naše boje u jídla. Do nedávna jsem tě totiž krmila stále já, seděla jsi na gauči, sledovala televizi a jedla, čím jsem tě krmila. Dokud jsme doma byly jen ty a já, tak to bylo v klidu. Jakmile tam byl s námi táta, konec. Opět jsi lezla všude možně, odmítala si sednout a v klidu jíst. Až nedávno jsem zkusila usadit tě (po delší době znovu) k dětskému stolečku, přisunout židličku na doraz a dát před tebe mísu s jídlem a lžící. A funguje to! Sice jsi jako čuně, já též, a také okolí... ale ty si jíš trochu lžící, trochu rukama a jednu lžíci mám já a s ní tě dokrmuji. Asi by ses už najedla i úplně sama, ale to bych ti to musela třikrát ohřívat.

Do budoucna, protože pěkně jíš občas i u velkého stolu v kuchyni, jen je to pro tebe vysoko, ti chci koupit tzv. rostoucí židličku. Asi ti ji teď v dubnu donese zajíček. Budeme si ji zvyšovat, jak bude třeba a budeš moc sedět a jíst u velkého stolu, což tě předpokládám bude bavit zase o chlup víc. Prostě chceš být v každém případě samostatná jednotka a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak tě vlastně omezuji. :)

Poslední, co bych měla zmínit, jsou zuby. Zatímco ještě v půlce měsíce, na prohlídce u doktorky jsi měla sedm a půl zubu a nikam se to nehýbalo, mám pocit, že teď máš zubů plnou ... pusu. Rozjely se špičáky i stoličky, naběhlou máš celou pusinku, ale kupodivu mě už pěkně necháš, abych tě s kartáčkem zuby vyčistila. To byl dřív také boj. Kartáček jsi žvýkala, chtěla si čistit zuby sama, ale když jsem si ho vzala do ruky já, zatnula jsi zuby a nepustila. Občas i s mými prsty, když jsem se snažila kartáček uvolnit. Tak v tomhle tedy také velký pokrok... 

A to je opět vše. Myslím, že nakonec jsem toho sepsala zase více než dost. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Rosteš, měníš se a vyvíjíš před očima. Brzy nás čeká velká změna. Přibude v naší domácnosti další člen, tvůj bráška Jiřík. Jsem zvědavá, jak budeš reagovat. Zatím víš, že mám v břiše miminko, děláš mu "nyny" a pusinkuješ ho. Tak snad nebudeš příliš žárlit a všechno proběhne klidně. Jak moc bych si to přála... :)