Deník bláznivé mámy: Neštovice, streptokok, angína, babičky a chata

Tak tohle byl zase nářez. My nemůžeme mít nic jednoduchého… pokud jste si říkali, že měla Nela na posledních fotkách neštovice na čele fakt hrozný, tak to opravdu měla. Aby taky ne – odnesla si ze školky kromě neštovic i streptokoka, který prý (nejsem doktor) souvisí i se spálou. Takže po těle neštovice, na čele něco jako impetigo a k tomu se loupe jako po spále. Doslova jí odpadávají cáry kůže z dlaní a chodidel. Vypadá to šíleně a občas mám pocit, že doma nemám dítě, ale hada. Sbírám po bytě kusy odloupané kůže…

Aby toho nebylo málo, streptokok nás navštívil všechny. Já už mám druhá antibiotika na angínu, tatínek si je vyzvedl ve čtvrtek a babička v pátek. Ta sice nemá mandle, takže nemůže dostat angínu, zato má uzliny. Pěkně jí natekly. Vypadala jako křeček s nabouchanými tvářičkami.

S dětmi po takové době nebylo doma k vydržení. Bylo nutné, aby odjel buď tatínek, nebo my. Jelikož tatínek nemá kam prchnout, bylo to na nás. Sbalila jsem děti, knihy a všechny naše léky a vyrazili jsme k babičce do Nýřan. Třičtvrtě kufru auta vyplňovala naše medikace. Celou cestu jsem se modlila, aby nás nestavěli policajti. Při tom, co jsem převážela v kufru bych šla určitě do vazby za výrobu a distribuci drog.

Uff, dojeli jsme všichni a v pořádku. Babička nás opravdu STRAŠNĚ ráda viděla. Měla až moc naklizeno. Děti se okamžitě vrhly do kuchyně, obýváku a na terasu, aby to trochu poupravily. Hned v první hodině stihly vysypat asi tři stavebnice doprostřed obýváku, mezi nimi i mini pidi lego, které se na té naleštěné plovoucí podlaze rozjelo úplně všude. Jura usoudil, že nové rolety na dveřích na terasu jsou zbytečné, tak je rozebral a hned potom se pustil do kolíků. Jak poznal, že babi doplnila sortiment a že má zase co rozlamovat, nechápu. Asi na to má speciálně vyvinutý čich.

Druhý den jsem usoudila, že si babička zaslouží oddech. A tak jsme vyrazili k prababičce na chatu. I tam z nás měli VELKOU RADOST! A ještě větší, když nám mávali při odjezdu.

Obě děti okamžitě po příjezdu prolezly celou chatu. Schody nahoru a dolů zdolaly asi šestkrát. (Jsou to schody jako do kurníku!) Tudíž jsem pro Juru musela šestkrát vylézt a sundat ho, aby si to nesjel po zadku. Krom toho, že nevím, kde je v Plzni chirurgie, by asi projel dřevěnou přepážkou až do kuchyně.

Následně vybrakovali dózu s bonbóny, mísu s ovocem a sklenici se zavařenými párky. Tak nevím – jsou to děti, nebo kobylky?

Vyrazili jsme raději na procházku. Jura měl jen sandály a do nich jsem mu radši dala ponožky (no jo, já vím…) aby nechytl klíště. Vymetl všechny louže a blátíčko, které na cestě bylo. Tam i zpátky. Boty jsem umyla v sudu s dešťovkou, ponožky rozložila na sluníčko a navlékla mu suché. Že nemá boty mu nevadilo. Oba zdárně pokračovali v expedici. Prolezli skalku, přemístili všechny trpaslíky, pošlapali kytky a rozházeli všechny kamínky na schody. No nezabili byste je?

Nakonec zasáhl osud. Jura prozkoumal kůlnu a pak za sebou praskl dveřmi. Uvolnil tím opřené hrábě, které ho za trest přetáhly. To už jsem usoudila, že mají babi s dědou dost a naložila děti raději zpátky do auta. Všichni se MOC těšíme, až o prázdninách přijedeme na několik dní. Myslím, že babi s dědou nejvíc. Já se trochu děsím, co se stane, až děti objeví kadibudku!

Vaše Sabi :)