čtvrtek 26. listopadu 2020

Kniha: Boží msta - 4. kapitola

 


V kempu bylo rušno. Byla polovina prázdnin a vodácká sezóna byla v plném proudu. Erikovi trvalo nějakou dobu, než se se svým Meganem propletl mezi turisty na úzké lesní cestě až do kempu. Zastavil pod vzrostlými smrky na prvním rozcestí, vystoupil a posunul si sluneční brýle na čelo, aby v náhlém stínu z větvoví lépe viděl. Připadal si tam se svým luxusním vozem jako pěst na oko. Všude kolem stály zaparkované rodinné vozy, karavany a pick-upy. Mezitím stály stany, sušily se ručníky a plavky na natažených šňůrách mezi stromy, sem tam se válela nějaká matrace, spacák nebo karimatka. Zkrátka v kempu byla hlava na hlavě. Erik zavrtěl nevěřícně hlavou. Když byl mladší, jezdil s přáteli na vodu rád, ale to bylo o něčem jiném. Sjížděli Berounku a zastavovali zásadně na místech, kam lidská noha dlouho nevstoupila. A kempy? Těm se obloukem vyhýbali, tedy skoro obloukem, jak to jen po řece jde.

„Dobrý den, pane, jestli tady chcete stát, musíte zaplatit poplatek za auto,“ ozval se vedle něj cizí hlas a vytrhl ho ze vzpomínek. Erik sklonil hlavu k malému zarostlému mužíkovi v modrobílém vytahaném triku a přečetl si na cedulce zavěšené na krku, že dotyčný se jmenuje Ivoš. Víc neprozrazovala.

„Za auto? Jen bych se tady potřeboval porozhlédnout. Někoho hledám. Za chvíli zase pojedu,“ vysvětloval, ale marně. Podivný mužík si od něj nechal vysázet do dlaně tři desetikoruny a zmizel v dřevěné budce, které hrdě říkal vrátnice. Prošel se po cestě až k řece, ke které se sotva dalo sestoupit. Celý břeh lemovaly loďky, kánoe a rafty. Nasadil si zpátky sluneční brýle a nenápadně si prohlížel lidi kolem sebe. Když mu na rameno dopadla číši těžká ruka, trhl s sebou leknutím.

„To není možný, Eriku! Vyrazil jsi na vodu?“

Erik se otočil a uviděl kamaráda, se kterým nemluvil už léta. Kdysi spolu pracovali po škole u ochranky, ale pak šli každý svou cestou. Zatímco Erik se pustil do podnikání a otevřel si vlastní detektivní kancelář, kamarád Pepa odešel do Rakouska se stavební firmou.

„Ahoj, Chosé,“ pozdravil ho. „Já sem tady pracovně, ale co ty tady děláš? Nevypadáš, že se tu rekreuješ?“ Prohlédl si jeho černé tričko s nápisem kempu Vraná.

„Ale to víš, že ne, dělám tady kuchaře. Je to dobrej džob, dobře placenej,“ pokýval hlavou a nasměroval Erika na dřevěnou terasu připojenou k jejich polní kuchyni. „Vypadáš hladově, pojď si dát něco dobrýho, zvu tě.“

Když se usadili a Pepa před oba postavil plastový kelímek a láhev nealkoholického piva, konečně se rozpovídali o svých životech.

„To víš, dělat v Rakousku mě bavilo. Byla to fakt super práce. Dělali jsme všechno, plastový okna, balkony, střechu, fasády, fakt dobrý. Hodně jsem se toho naučil. Jenže, pak šéfík přestal platit, a to už se nedalo zvládat. Tak mi kámoš doporučil jednu fabriku kousek od Krumlova. Bylo to taky dobrý, skvělá parta lidí, jenže pak se provalilo, že ten Rakouskej blbeček mi nejenže neplatit mzdu, ale on mi neplatil ani sociální a zdravotní. No dovedeš si to představit. Exekuce jako kráva, a do toho se nám s Dančou narodila Barunka. No, bydlíme pořád u jejích starejch v jednom pokoji, do toho to děcko tam. Hroznej mazec. Plat z fabriky na to prostě nestačil. A pak mi tady Fanda, kterej to tu vlastní, nabídnul džob v kuchyni. Hele, mám tady pěkný prachy, dluhy jsem poplatil a teď se díváme po nějakým bytečku, abychom konečně vypadli a začali bydlet sami.“

Proud Pepových slov přerušila servírka, která jim donesla objednaný oběd. Erik zamyšleně koukal na topinku schovanou pod hromadou masové směsi, cibule a sýra a v suchu se sám sebe ptal, jestli má opravdu takový hlad, aby se do téhle prapodivné kombinace pustil.

„Teda koukám, že sis prošel pěkný martyrium,“ okomentoval Pepův životopis. „Vystřídal jsi spoustu prací, stihl ses oženit, zplodit potomka…“

„Ale ne, oženit jsem se nestih. Do toho se s Dančou neženem. Není třeba, víš co. Nepotřebujeme na lásku papír.“

„Jasný,“ přikývl Erik a prohlížel si Pepovu monstrózní postavu. Jeho dobrých 190cm budilo respekt, stejně jako široká ramena a vypracované svaly na rukou, stehnech i na břiše. Rýsovaly se dokonce i přes černé tričko, které u jiných lecos schovalo. Přemýšlel, jestli ho není na práci v kuchyni škoda, byl by skvělý policista, nebo sekuriťák. Možná zkusí zjistit, jestli by s tím něco neudělal. Na zimu se přece kempy zavírají a Pepa bude potřebovat něco nového.

„A co ty, Eriku, nějak ses mi zapomněl vyjádřit, co tu hledáš?“ Provrtával ho Pepa pohledem. „Třeba bych ti mohl nějak pomoc.“

„Vlastně bys možná i mohl,“ přitakal Erik a konečně ukrojil kousek topinky s masem. „V noci se stala nahoře u kostela vražda. Ráno tam našel farář na hrobě mrtvou holku. Ten váš šéf, ten Fanda, jak jsi říkal, samozřejmě nechce, abychom tady vedli klasický pátrání. Má strach, že lidi začnou bláznit a přijde o kšefty. Takže tady jsme inkognito.“ Ušklíbl se.

„No jo, o tom už jsem něco slyšel. Vlastně se mi na to ráno ptali dva chlápci, zřejmě policajti, ale oblečený v civilu.“

„To by odpovídalo. Ani jsem ty kolegy ještě neviděl, obvykle pracuju sám,“ přikývl Erik a čekal, jak bude Pepa pokračovat.

„Jo, ráno jsem jim ještě nic neřekl, to víš, je tady hafo lidí, jak má člověk poznat v tom mumraji, kterej zrovna chybí. A i když povídali, že to byla nějaká křehká blondýnka se slámově rovnejma vlasama, tak mi moc nenapověděli. Víš kolik tady je blonďatých holek?“ Rozhodil rukou, aby ukázal na celý kemp, kde pobíhaly blondýnky štíhlé i silnější, náctileté i starší. „Jenže, pak jsem vydával snídaně a něčeho jsem si všimnul. Včera kolem druhý, třetí hodiny přijela skupinka čtyř mladých lidí na raftu. Tři kluci, mohlo jim být čerstvě kolem osmnácti a s nimi hubená blondýnka. Vlasy měla opravdu rovný, až takový umělý, jako panenka Barbie. Ale jinak byla docela pěkná.“

To Erika zaujalo. Přestal se šťourat vidličkou v obědě a sledoval kamaráda přivřenýma očima.

„No, a dneska ráno přišli už jen ti tři kluci. Holčinu s sebou neměli, a z toho co jsem zaslechl, když jsem roznášel tácy s jídlem, tak ani nevěděli, kde by mohla bejt. A dokonce říkali něco o nějakej blbej noční hře.“

„Hochu, možná jsi mi teď pomohl víc, než si myslíš.“ Erik roztáhl ústa do širokého úsměvu, naházel do sebe rychle zbytek topinky a nechal se nasměrovat k jejich stanu. Když už scházel ze schodů, na něco si vzpomněl.

„Pepo?“

„Ano?“ Otočil se rozložitý muž od stolu, na kterém sklízel zbytek oběda.

„Chtěl jsem se tě ještě zeptat. Co to máte na tom jídeláku za nabídku? Kozí bobky za pětadvacet?“

Pepa se rozesmál. „To je dobrý, viď? Na to se chytne každej. To jsou borůvky s rumem, naše specialita.“

„Jo, tak to musí být fakt výborný,“ zasmál se Erik také a pak už spěchal k malému zelenohnědému stanu, ke kterému ho kamarád nasměroval. Seděl u něj jeden z mladíků, o nichž byla řeč, a nebezpečně si pohazoval loveckým nožem. Erik ho chvíli sledoval, jak si nůž nadhazuje, zručně ho přetočí ve vzduchu a pak ho zase lehce chytí do dlaně. Když na chlapce padl jeho stín, vyvedlo ho to z míry a nůž mu spadl na zem. Procedil mezi zuby cosi neslušného a zvedl hlavu k muži, který teď stál se sluncem v zádech a mladík mu tak sotva viděl do tváře.

„Přejete si něco?“ Optal se, když muž jen stál a prohlížel si ho.

„Ano, jmenuji se Erik Bauman. Mohl bych s vámi chvíli mluvit?“

„Jste od policie?“ Mladík se zachmuřil.

„Tak trochu. Jsem soukromý detektiv. Doneslo se ke mně, že jste tu ještě včera byli čtyři a dnes jeden z vás chybí. Je to tak?“

„Jo, je.“ Mladík přikývl hlavou a bylo na něm vidět, že se mu do rozhovoru moc nechce. „Byla tu s náma ještě moje holka, Ema. Jenže, v noci zmizela a doteď se nevrátila.“

„To jste ji nešli hledat? Nikdo přece v noci nemizí jen tak“. Erik ukázal chlapci na klidnější místo pod stromy u břehu, kde byly naskládané kanoe k vypůjčení. Pomalu se vydali tím směrem.

„Nebylo to úplně, jen tak. Měla za úkol, dojít v noci na hřbitov a tam něco vyfotit.“ Zase se odmlčel a Erik začal ztrácet trpělivost.

„Podívej, leze to z tebe, jak z chlupatý deky! Chci ti pomoct, ale na oplátku musíš pomoct nejprve ty nám. Ty víš, co se tam nahoře dneska od rána děje?“

„Jo, trochu,“ přikývl a škrábal se špičkou nože do dlaně. „Byl sem se tam podívat ráno, když se Ema nevrátila. Měl jsem strach, že se jí něco stalo. A všiml sem si tý policie tam. Prej tam někoho zabili…“ Mladík vypadal, že má pláč na krajíčku. Zřejmě měl dívku rád.

„Říkal jsi o tom kamarádům?“

„Jo, říkal, jenže mi nevěřili. Smáli se, že si Ema vyrazila s někým jiným, že sem teď paroháč, a tak. Jsou to kreténi,“ ucedil mezi zuby.

„A proč jsi to nenahlásil na policii?“

„Nevím. Nevěděl jsem, jestli je to fakt Ema. Měl jsem strach…“

„Z čeho?“

„Že to Ema opravdu je.“ Pokrčil rameny.

„Podívej, chlapče…Jak se vlastně jmenuješ? Přece ti nebudu říkat chlapče, na to už jsi dost velkej,“ zarazil se Erik.

„Jmenuju se Pavel Pávek.“

„Dobře. Pavle, napadá mě jediná varianta. Máš Emu někde vyfocenou?“

„Jo, tady, v telefonu.“ Pavel vytáhl mobil z kapsy a roztřesenýma rukama se snažil najít v uložených snímcích nějaký, kde je Ema zabrána z blízka. Když jeden konečně našel, podal ho Erikovi a s hrůzou v očích sledoval jeho reakci.  

„Pavle, je mi to líto, ale tohle je opravdu ta dívka, kterou ráno našli.“ Erik zíral na dívčinu fotku a znovu, už ten den snad po sté si říkal, kdo mohl zmařit tak mladý život.

Když Pavel delší dobu nic neříkal, požádal ho, jestli by s ním jel na stanici, aby sepsali protokol. Bylo třeba, aby jim řekl všechno, co ví. A nejen on. I jeho dva kamarádi, kteří se teď, Bůh ví proč, někde skrývali. Pavel souhlasil. Jediné, co mohl pro svou dívku ještě udělat, bylo přispět k vypátrání vraha.

2 komentáře:

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)