Kniha: Boží msta - 3. kapitola

 

 Fara byla malé vesnické stavení, na kterém se snad zastavil čas. Když vstoupili Erik s Petrem do dvora, překvapilo je hejno slepic, které se popelilo na dvoře a hrabalo pařátky v udusané hlíně. Z jedné strany byl vchod do většího stavení, což byla zřejmě část bývalého hotelu Fara, který už se v současné době nevyužíval. Alespoň podle jeho zchátralosti to tak vypadalo. Po pravé straně se pak táhlo podlouhlé přízemní stavení, z jehož otevřeného okna se linul zpěvavý hlas soudní psycholožky.

„Tohle je tedy fara?“ Erik pokynul k oknu, a aniž by čekal na odpověď, hrnul se do dveří. Chtěl si to tam prohlédnout. Z dřevěné lavičky na zápraží proti němu prudce vyskočila černobílá kočka, která se až dosud líně vyhřívala na slunci. „Kruci, co blbneš,“ počastoval ji Erik nadávkou a zbrzdil rukou její útok. Kočka se s vykviknutím přetočila ve vzduchu a dopadla na všechny čtyři. S prskáním pak odběhla do útrob domku.

„Viděl jste to?“ Otočil se na kriminalistu, který se za ním smál.

„Jo, zjevně nejste její typ.“

„Jo, to asi fakt nejsem,“ ušklíbl se Erik a pokračoval tmavou chodbou dál. Úmyslně minul dveře na pravé straně, které vedly do malé kuchyně s kachlovými kamny a starodávnou pecí. Nyní se z nich ozýval tichý strhaný hlas pana faráře. Erik se chvíli zastavil a poslouchal. Když zjistil, že z tichého chraptivého tónu nerozumí ani slovo, pokračoval raději v prohlídce domu. Nebylo to zrovna nejslušnější, ale má šanci prohlédnout dům dříve, než tam farář stihne s něčím pohnout.

„Koukám, že něco takového jako povolení k prohlídce domu vám nic neříká,“ konstatoval kriminalista, když se Erik prohrabával v zásuvce stolu uprostřed krásné knihovny. Něco takového se hned tak nevidí. Takové knihovny bývají na zámcích, případně na venkovských sídlech boháčů, ale na faře? Překvapilo ho to. A dubový stůl v prostředku místnosti si přímo říkal o prohlídku. Na Strnadovu námitku jen pokrčil rameny.

„Zajímavé je, jaký má pan farář krásný výhled, že?“ Poznamenal záludně Straka, když došel k jednomu ze dvou malých čtvercových okýnek v místnosti. „Hledí přímo na kostel…“

„A na hroby!“ Dodal Erik a naklonil se blíže k oknu. „Vidíte, ani jsem se nezeptal, jestli už víme dobu vraždy…“ zamračil se. Připadal si před kriminalistou jako malý školáček, který udělal zásadní chybu.

„Říkal jsem, si, kdy se zeptáte.“ Ušklíbl se Straka a pokračoval: „Doba vraždy je předběžně odhadnutá na půlnoc, nebo nějakou chvíli po půlnoci. Samozřejmě přesný čas zjistíme až po pitvě.“

„To nevadí, ale můžeme si udělat představu. Copak asi pan farář dělal o půlnoci? Třeba seděl v knihovně a četl si….“ Pohlédl na Straku a nadzvedl při tom tázavě obočí.

„Nejlépe uděláme, když se ho sami zeptáme,“ přikývl Straka a vyrazil. „Jdeme!“

 

„Hm, spal…“ Erik převaloval v ústech naprosto očekávanou odpověď a přemýšlel, jestli má faráři věřit. Farář Chlumeček vypadal, že je již klidnější. Psycholožka udělala dobrý kus práce. Erik by byl nerad, kdyby se jim starý pán zhroutil, nebo jejich výslech nějak ovlivnil jeho zdraví. Přece jen mrtvou našel a je proto důležitým článkem v mozaice, kterou teprve začínal skládat.  „Pane Chlumečku, ani na chvíli jste se neprobudil? To máte tak tvrdý spánek?“

„Ale kdepak“, zavrtěl farář hlavou. „Spaní mám slabé, ale okno ložnice mám do dvora, takže bych ani nemohl nic slyšet.“ Vysvětloval a mrkal při tom kalnýma modrošedýma očima. Erik pozoroval červené žilky, kterými měl protkaný nos a přemýšlel, kolik asi vypije alkoholu. Vypadá to, že od faráře se už nic jiného nedozví. Zvedl se tedy k odchodu, když v tom si všiml, že v protější budově kdosi přivřel otevřené okno.

„Kdo bydlí v té protější budově?“ Optal se.

„Bydlí tam teď moje hospodyně,“ přitakal pan Chlumeček. „Dříve se budova používala jako služební. Bývala tam kuchyně, ubytovací prostory pro zaměstnance a sklad nářadí. Je z něj východ k nám do dvora. Dříve to tady bylo propojené a byla tu spousta lidí.“ Farář si povzdechl. „Jojo, to byly zlatý časy. Bylo veselo, a taky - byli to slušní lidé, člověk se nemusel ničeho bát…“

„A teď se bát musíte? Čeho se obáváte, pane faráři?“

Farář Chlumeček se na něj vyděšeně podíval, jako by se sám sebe lekl, kolik toho řekl. Tohle neměl zjevně v úmyslu. Erik zpozorněl. Že by Chlumeček přece jen něco věděl? Nebo se tady děje ještě něco, o čem nikdo neví a vědět by raději neměl? Než se stačil Erik optat, Chlumeček rychle zachraňoval situaci. „Čččeho bbych se mměl bbát?“ Vykoktal s očima navrch hlavy. „Nno… tak teď přece aasi toho vraha… Aale, já to myslel trochu jinak, pane policajte.“

„Nejsem policajt, pane faráři. Jsem detektiv, ale říkejte mi klidně Baumane.“

„Ddobře, dobře,“ přitakal rychle a jeho před chvílí nastolený klid byl opět ten tam. „Já jsem to, pane Baumane, myslel trochu jinak. Víte, jde o to, že lidé v dnešní době se moc změnili. Ničeho si neváží, neumí žít, nemají žádné hodnoty… Rozumíte mi?“ Pohlédl kalným pohledem na Erika, ale na odpověď nečekal. „Dříve, ať byla doba jakákoli, mělo alespoň hodně lidí v sobě pokoru před Bohem, a lásku. A ta tu teď chybí. Tak málo chodí lidi do kostela… Dříve tu byly plné hotely lidí a ti se scházeli každou neděli na mši. Většina těch lidí asi nechodila kvůli Bohu, byli to turisté, nejspíš byli zvědaví, jak vůbec probíhá mše a chtěli si ji prožít právě tady, víte, tohle je magické místo…“

Farář se odmlčel. Posadil se zpátky na lavici a Erik měl pocit, že se mu lesknout tváře. Jestli zvlhly potem, nebo slzami, to netušil, ale to nebylo podstatné. Bylo mu starého pána líto. Rozhodl se, že ho dnes již nechá v klidu a další výslech nechá na příště. Až bude mít v ruce povolení k prohlídce, podívá se i do stavení naproti. Vsadil by kalhoty, že tam někdo přivíral okno, ale něco mu říkalo, že ten někdo neuteče. A také měl nutkavý pocit, že farář Chlumeček ví víc, než řekl. Jenže…. Co když se mu vrah vyzpovídal? Jak ho přesvědčit, aby prozradil zpovědní tajemství? Starý pán je hodně zásadový, to už Erik pochopil, bude na to muset jít takříkajíc „od lesa“.