Kniha: Boží msta - 2. Kapitola

„Eriku, potřebuju, abys zajel do Borečku. Je to kousek za Krumlovem. Našli tam ráno na hřbitově nějakou mrtvou holku. Koukneš se na to?“

„Jasně, vím kde to je, sjedu tam. Jsem kousek od Krumlova.“

Erik Bauman pracoval jako soukromý detektiv. Dělal většinou na vlastní pěst, ale občas si pro něj poslala budějovická kriminálka. Neměli rádi, když se jim pletl do práce, ale ve výjimečných případech, jako byl tento, mu volali sami. Erik přemýšlel, co je na tom případu tak zvláštního, že ho k tomu potřebují. Optal se na to poručíka Klimeše.

„Ale tak říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat. Je to špatná lokalita na vraždu. Teda, jako by nějaká byla dobrá, co?“ Uchechtl se. „Ale víš, jak to myslím… Dole vodácký kemp, nahoře hotel plnej pracháčů. Vražda by mohla ohrozit návštěvnost. Bude třeba to vyřešit rychle.“

„Takže chceš říct, že tvá důvěra ve vlastní lidi není tak vysoká a radši ten případ svěříš mně?“ Rýpnul si Erik do starého známého.

„No, tak moc si zase nevěř,“ rozesmál se poručík. „Skutečnost je taková, že mám většinu lidí na dovolených a asi by nebyli úplně nadšení, když bych je odvolal zpátky.“

„Jo tak takhle to je,“ zaškaredil se schválně Erik. „Vlastní lidi nechá užívat si nerušeně zasloužené dovolené a mě žene do práce.“

„Ale no tak, Eriku, ber to z té lepší stránky. Je léto, horko, vodácká sezona v plném proudu. Víš ty vůbec, kolik tam uvidíš pěkných holek v bikinách? Skoro ti to závidím,“ mlasknul Klimeš požitkářsky do telefonu, až si ho Erik znechuceně odtáhl dál od ucha.

„Na to tě užije,“ zabrumlal. „Myslíš taky na něco jiného než na ženský?“

„To si piš, že myslím.“ Zasmál se Klimeš a dodal: „Taky myslím často na jídlo.“

Erik prudce strhl volant doleva. „Do háje!“ Ulevil si, když ho těsně minulo auto, které jelo v protisměru a kterému nedal přednost. Nedivil by se, kdyby se dotyčný vydal za ním a rozbil mu za to hubu.

„Co se děje? Jsi v pořádku?“ Ozval se Klimeš starostlivě.

„Ale jo, akorát jsem málem boural.“ Erik byl znechucený sám ze sebe. „Hele, už tam skoro budu. Zavolám ti později, jak to vypadá.“

Rozloučil se s poručíkem a vykroužil další prudkou zatáčku do kopce k malému hřbitůvku. Cesta byla neskutečně krkolomná. Nejprve z prudkého kopce přímo z hlavní silnice dolů, pak prudká zatáčka a zase ostré stoupání. Za další zatáčkou konečně spatřil bílou zeď hřbitova a špičku nově opraveného kostelíka sv. Jana Křtitele.

V celkem poklidné jihočeské vesničce bylo najednou neskutečně rušno. Všude byly policejní pásky natažené kolem hřbitovní zdi. Erik našel poslední volné místo, kam se mu podařilo vmáčknout svého bílého Megana a vystoupil.

 

„Detektiv Bauman?“ optal se ho policista stojící u polorozpadlých dřevěných vrátek. Když Erik přikývl na souhlas a ukázal průkaz, otevřel vrátka a pustil ho dovnitř. Erik se rozhlédl kolem. Byl to opravdu malinký hřbitov, kde bylo pohřbeno jen pár obyvatel. Aby taky ne, když ves samotná má jen 9 domů a zhruba 50 obyvatel. Zbytek vesnice tvoří zmíněný hotel, o jehož návštěvnost se poručík Klimeš obával. Nic by za to nedal, že tam má vlastní podnikatelské zájmy.

Tento hřbitov už dávno nesloužil k pohřbívání nových obyvatel. Většina litinových křížů nesla jména německých rodin, které zde žily na konci 19. století a před válkou. Pak byli vlivem politických událostí vysídleni z Čech a o jejich dalším osudu už se tady nic neví.

Zamířil směrem k hloučku, kde postávala většina uniformovaných policistů a soudní lékař. Erik se s nimi pozdravil a hledal pohledem mrtvou. Byla schovaná pod černou igelitovou plachtou.

„To je ona?“ Ukázal tím směrem bradou.

„Jo,“ přitakal jeden z kriminalistů, který nebyl uniformován. Erik si ho všiml, až když se hlouček rozestoupil. „Já jsem Petr Straka.“ Podal Erikovi ruku. „Poručík Klimeš hlásil, že vás sem posílá, tak jsme ji nechali tak, jak byla. Není to pěkný pohled.“

Erik mu potřásl rukou a sklonil se k igelitu, aby mrtvou dívku odkryl. Skupinka tiše čekala jeho reakci a tak se ani nedivili, když vydechl úžasem a s odporem na chvíli odvrátil tvář. „Teda viděl jsem už hodně, ale tohle…“ Zakroutil hlavou a stáhl z mrtvé celý igelit.

„Strašné, co?“ Přitakal kriminalista a soudní lékař Pittermann přispěchal s vysvětlením, že mladá žena zřejmě byla takto zohyzděna až po své smrti.

„Jak tedy vlastně zemřela? Vypadá to na uškrcení,“ ukázal prstem na šrámy, které se mrtvé táhly kolem krku. Stále ještě si na ten pohled nezvykl. Žena byla vysvlečena do spodního prádla, na nohou měla gumové žabky a vedle těla ležel malý fotoaparát. Tělo měla drobné, štíhlé a opálené do tmavě medové barvy. Erik přejížděl pohledem od křehkých kotníků, lýtek plných šrámů až k zaobleným bokům. Tady se na chvíli zastavil a pozoroval modřiny, které hyzdily tělo. Očividně bojovala o svůj život. Ale s kým?

Potřásl hlavou a snažil se soustředit znova na tělo. Mrtvá byla brutálně naražená na jeden ze zlomených litinových křížů. Zbytek kovu prošel skrz tělo a nyní trčel z rozšklebené rány na břiše vzhůru k obloze, jako by chtěl zdůraznit hrůzu, kterou musela dívka prožít. Od rány se táhly krvavé pramínky, jak stékaly přes břicho dolů a vsakovaly se do krátké trávy, pod mrtvou.

Ze zamyšlení ho vytrhl až doktorův hlas: „Pane Baumane, vnímáte mě?“

„Promiňte, trochu jsem se nad tím zamyslel. Co jste říkal?“

„Povídal jsem, že je uškrcení více než pravděpodobné, ale více se dozvím až po pitvě. Na ten kříž ji vrah narazil buď během vraždy, nebo až poté. Spíš se ale přikláním ke druhé variantě. Krve není pod mrtvou tolik, kolik bych očekával u živého těla s pulsem.“

„Samozřejmě,“ přikývl Erik. „Víte už, kdo to je?“ Změnil téma.

„Zatím ne, neměla u sebe žádné doklady, oblečení, nic. Jediným vodítkem možná bude ten foťák, co má vedle sebe. Ale čekali jsme na vás, zatím jsme do toho nekoukali. Navíc ho chci nejdřív poslat na otisky.“ Petr Straka kývl na Erika, aby šli trochu stranou a začal mu dávat podrobný výklad o nálezu. Pomalu došli až k bočnímu vchodu do kostela, kde se na kamenné lavičce choulil starší muž s kolárkem. „Eriku, tohle je pan farář Chlumeček,“ představil je kriminalista. „Tu mrtvou dívku dnes ráno našel.“

Erik podal bledému faráři ruku a pomohl mu, aby se zase usadil zpátky na lavičku. Jeho strhaná tvář mluvila za vše. Musel prožít neskutečný otřes, když se šel ráno pomodlit.

„Pane Chlumečku, byla by pro nás velká pomoc, kdybyste nám mohl ranní situaci popsat, ale pokud to pro vás je v tuto chvíli moc tragické, pochopíme to,“ poplácal ho chápavě po rameni.

„To není třeba, pánové,“ farář zakroutil odmítavě hlavou. „Musíte konat svou povinnost. Všechno vám povím raději hned, ať můžete začít hledat pachatele. A já pak půjdu konat povinnost svou a pomodlím se za tu ubohou duši.“

Erik se obával, aby starý pán nezkolaboval. Bledost v jeho tváři se zdála až nadpřirozená. Přišel dnes, stejně jako každé ráno na hřbitov vrátky, kterými přišel i Erik. Šel rovnou ke vchodu do kostela, u kterého teď stáli a povídali si. Až když odemkl dveře, a chtěl obejít kostel, aby otevřel i druhé dveře v průčelí, povšiml si dívky ležící na hrobě.

„To víte, byl jsem rozčilený. Myslel jsem si, že tu jen usnula nějaká opilá turistka v plavkách.“ Rozhodil bezradně rukama. „Stává se to poměrně často. Chodí sem vodáci i návštěvníci z hotelů. Otevřou si tu láhev vína, nebo plechovku s pivem, popíjí a náramně se baví.“ Farář sklopil smutně hlavu. „Víte, tohle je místo boží a když vidím, co se tady děje, tak mi to trhá srdce.“

„My vás chápeme, pane Chlumečku,“ přitakal Erik. „Ale potřebovali bychom, jestli jste si nevšiml nějakých stop kolem.“ 

„Stop?“ Farář zvedl udiveně hlavu vzhůru a vykulil na něj oči. Díval se bezradně z jednoho na druhého. „Obávám se, pánové, že vám nebudu nápomocen. Byl jsem z toho všeho tak rozrušený, že jsem hned běžel k telefonu a volal policii.“ Starý muž se začal neovladatelně třást, zřejmě z prožitého napětí. Petr Straka mu opatrně pomohl vstát a přesvědčil ho, aby se šel na chvíli posadit na faru. „Půjde tam s vámi naše psycholožka, dá vám něco na uklidnění.“

„Tak, co si o tom myslíte?“ Obrátil se pak na Erika. „Nikdo o ničem neví a zatím ani nikdo tuto ženu nepostrádá. Poslal jsem už své muže dolů do kempu, aby se tam porozhlédli. Mají na sobě neformální oblečení. Správce kempu si nepřál, aby se tam pohybovali uniformovaní policisté.“

„Rozumím, mohl by přijít o kšefty, takže hlavně všechno nenápadně.“ Ušklíbl se a zamířil kolem kostela na druhou stranu. „Tady už jste to zajistili?“

„Jasně. Vzadu za kostelem je vchod do kostelní věže. Našli jsme tam náušnici. Druhou měla ta mrtvá žena v uchu.“ Došli společně až ke zmíněnému místu. „Nevypadá to, že by ji vrah napadl už tady. Zřejmě si počkal, až se bude vracet zpátky k vrátkům.“

Cestička byla urovnaná a kamínky, které ji pokrývaly, se zdály až příliš pečlivě umetené. Jako by snad tudy nikdo nikdy nechodil. Erik se porozhlédl i po trávě, která cestu lemovala. Trocha štěrku byla rozházená i tam. „Kde přesně ta náušnice ležela?“

„Tady, přímo na té cestě. Proč?“  Kriminalista se na Erika pátravě podíval. Že by něco přehlédl?

„Protože se mi zdá divné, že cesta je srovnaná, jakoby po ní nikdo nechodil, ale při tom tu musela ta žena projít. Ta cesta je takhle umetená schválně,“ pokýval si sám sobě na souhlas. „Jo jo, něco mi říká, že ji napadl už tady. Je to tu v zákrytu, ze tří stran je to místo chráněné vysokou zdí a z té poslední je kostel. Kdybych byl vrah, udělám to tady.“

Kriminalista se zamyšleně drbal na bradě porostlé třídenním strništěm a pomalu procházel podél cestičky až k místu, kde byla žena nalezena. „No, vypadá to, že by na tom mohlo něco být. Tady už cestu podupali naši lidé a předtím farář, když šel do kostela“, ukázal na další úsek cesty směřující od kostela až k brance. „Ale tady to vypadá, jako by jí stáhnul z cesty do trávy.“ Sednul si do podřepu a lehce přejížděl špičkami prstů po trávě, která zůstala vztyčená. Zbytek se zdál zválený, jakoby tam někdo něco opravdu táhl.

„Jo, ovšem, náš vrah nebyl úplně blbej… Podívejte.“ Ukázal do trávy Erik, který šel v těsném závěsu za kriminalistou. „Je tu vidět zválený terén, ale řekl bych, že se někdo snažil tu trávu narovnat, aby odvedl pozornost.“

„Máte pravdu, vypadá to tak,“ Přitakal Strnad a znovu si mnul bradu. „Zkuste sebrat vzorky, třeba na té trávě najdeme nějaké stopy pachatele. A taky hlínu. Trávu narovnal, ale otisk boty mu mohl uniknout.“ Rozdal příkazy kolegům a směřoval za detektivem, který se vydal na faru.

POKRAČOVÁNÍ ZA TÝDEN