úterý 29. září 2020

Kniha: Boží msta - 1. kapitola



Ema stála uprostřed malého hřbitůvku a všude kolem se rozléval svit měsíce. Světlo dopadalo na jednotlivé litinové kříže a rozehrávalo tak hru světla a stínů. Zdobené dekory křížů házely na zem děsivé obrazce a probouzely tak Eminu fantazii. Napadlo ji, že je vlastně úplně poprvé takhle sama na hřbitově o půlnoci. Znovu zvedla hlavu k malému srpku měsíce a třesoucíma se rukama sundala krytku z fotoaparátu. Co jí to jen napadlo, vsadit se o takový nesmysl. O půlnoci vyfotit sochu Krista na kříži uvnitř kostela.

Došla až ke dveřím kostelíku. „Kruci,“ ulevila si, když zjistila, že jsou zavřené. S tím přece mohli počítat, že kostel nezůstane přes noc otevřený. Vstupu do kostela sice bránila kovaná masivní mříž, která se ukrývala za dřevěnými dveřmi, ale i přesto je farář na noc zamykal. Emu napadlo, že se mu vlastně ani nediví. Kostelík vypadal celkem nově opravený a uvnitř se nacházelo plno cenností. A v dnešní době se nenechaví zloději nezastaví před ničím. Je lepší pojistit se dvojitým zámkem a dvojitými dveřmi. Jenže, co teď bude dělat?

Ema se otočila a udělala pár fotek náhrobních křížů zalitých měsíčním světlem. Bude muset zřejmě stačit alespoň to. Pokud jí kamarádi neuvěří, ona s tím nic neudělá. Pokrčila rameny, když v tom ji napadlo, že se projde kolem kostela a zkusí jiný vchod. Dveře z pravé strany ihned zavrhla. Ty přece zkoušeli už odpoledne, když tady byli s celou partou. Ale nalevo si všimla malých dvířek, zjevně vedoucích do kostelní věže. Možná by se tudy dalo projít do zákristie.

Než k nim došla, několikrát se ohlédla přes rameno. Měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Pak ji napadlo, že kamarádi si chtěli určitě ověřit, jestli sem opravdu došla a teď se nenápadně plíží za ní. Zkusila zmáčknout velkou kovanou kliku. Šlo to hodně ztuha a noční ticho prořízl ostrý zvuk skřípajícího kovu. Ema pevně zatnula zuby a zavřela oči, až se jí kolem rtů utvořily vějířky vrásek. Cítila v dlani chladný kov a v něm každičkou prohlubeň zaoblené kliky. Zatajila dech a čekala, jestli neuslyší nějaké hlasy, nebo alespoň kroky kamarádů. Když se ozval tichý zvuk lehkých kroků, nevěděla, jestli jsou skutečné, nebo si je jen představuje.

Zklamaně povzdechla, když zjistila, že i tyto dveře jsou zamčené. Byla to bláhová myšlenka a nemohla v žádném případě vyjít, to věděla. Ale kdyby to nezkusila, vyčítala by si to. Udělá klukům ještě nějaké snímky a půjde dolů. Jestli mají charakter, tak uznají, že měla odvahu a doprovodí jí tou krkolomnou lesní stezkou zpátky.

V tom zahlédla koutkem oka za sebou pohyb. Rychle se otočila a chtěla klukům vynadat, proč ji tak děsí, ale k jejímu překvapení před ní nestál ani jeden z jejích kamarádů. Než stačila cokoli říct, dotyčný máchl pravou rukou a Ema ucítila tupý náraz na spánku. Zatápala před sebou rukama, jako by se chtěla něčeho přidržet, než ji opustí i poslední kousek síly a ona se sesune k zemi. Jako ve snu cítila, jak s jejím bezvládným tělem někdo smýká po zemi a opatrně ji vleče pryč. Tvrdé kamínky a písek vystřídala měkká tráva zvlhlá rosou.

Tmavý mrak, který se jí rozprostřel v mysli, pomalu ustupoval. Zamrkala a začala vnímat jednotlivé obrysy kolem sebe. Dotyčný ji zatáhl mezi hroby a teď se nad ní skláněl, a snažil se jí rozepnout mikinu. Chvíli zápasil s dvojitým zipem, a když si všiml, že Ema vnímá a prohlíží si ho, chytil šňůru, na níž měla na krku zavěšený fotoaparát, a začal se věnovat jemu. Ema se snažila být v klidu. Jestli je to zloděj, který chce jen foťák, ať si ho klidně vezme. Hlavně ať jí už nemlátí. Že se dotyčný vůbec nesnaží fotoaparát sundat, pochopila až ve chvíli, kdy se jí šňůra drsně zařízla do krku a ona přicházela o přísun vzduchu. Chtěla se bránit, ale tělo ochromené předchozí ranou do spánku odmítlo spolupracovat. Ještě chvíli se snažila lapat po dechu, než upadla do bezvědomí.

                                                POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

4 komentáře:

  1. Zajímavý začátek, vzbuzuje napětí.

    OdpovědětSmazat
  2. Bude blogový román na pokračování?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, Stáničko. Plánuji to. Zatím mám napsáno tak 60 stránek, takže budu postupně zveřejňovat a pak snad stačím dopisovat alespoň každý týden kousek. :)

      Smazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)