Kojení krásné i nenáviděné

By Sabina Huřťáková - června 11, 2018


Kojení - pro někoho samozřejmost, krásná záležitost a jedinečné spojení dítěte s matkou. Vlastně takový symbol mateřství. Pro někoho naopak noční můra, nechutná záležitost a přežitek. Jak to vnímám já po dvou dětech? A jak se cítím po roce kojení Jiříka? To všechno jsem se rozhodla vám svěřit v dnešním článku.

Kojení jako noční můra novopečené matky

Když jsem porodila Nelu, nějak jsem vnitřně tušila, že kojení bude u mě problém. Máme to prostě v rodině - babička, ani máma nikdy nekojily, neměly dostatečně velké a zdravé děti a jinak to tehdy nešlo, než umělé mléko. A tak jsem ani nepředpokládala, že u mě by to šlo. Místo toho, abych začala zjišťovat možné alternativy, nechala jsem vše na předporodním kurzu a sestrách v porodnici. A jak to dopadlo?

Mlezivo mi sice teklo, ale málo. Nela byla extrémně "žravá" a tak moje mléko nestačilo. Já byla zoufalá a v hlavě jsem měla patrně vakuum způsobené splašenými hormony, protože si dodnes pamatuji ten strach, který mě ochromoval, když jsem věděla, že půjdu domů a stále pořádně nekojím. Na jedné straně jsem domů chtěla, na druhou stranu - čím ji dokrmím? Tady mi dají mléko, ale co doma? Vůbec mně v tu dobu nedocvaklo, že jí mohu koupit mléko umělé a dokrmovat ji přes injekční stříkačku a malíček stejně, jako v porodnici. 

Naštěstí se poslední noc vyměnily sestry a nová vrchní byla zlatá. Vše mi znovu vysvětlila, pomohla s odstříkáváním, nestresovala mě a dala mi na dokrm rovnou krabičku s Nutrilonem. Až v tu chvíli mi došlo, že si přece můžu koupit Nutrilon i domů. 

A to jsem také udělala! V duši jsem měla trochu víc klidu a Nela začala pěkně sát. Rozkojila jsem se a prvních pár dní to bylo skvělé. Pak však nastala krize. Mléka ubývalo a Nela měla stále větší hlad. Čím více hladověla, tím více plakala a já byla vystresovaná. A stresem mi patrně opět ubývalo mléko. Nebudu to více rozebírat. I přes všechny rady lékařské i babské to nešlo a Nela skončila po pěti týdnech na UM. A víte co? Ono to šlo. Krásně jedla, prospívala a já se stresovala o něco méně. 

Bylo mi tehdy divné, jak ženské obrečí konec kojení, nebo že nekojí vůbec, protože nemohou. Mně to také nešlo, ale důležitá pro mě byla pohoda dcery. A té jsem dosáhla. Proto jsem žádné výčitky nikdy neměla, ani nemám. Dokonce jsem jeden čas uvažovala, že druhé dítě nebudu kojit vůbec a odstavím ho hned v porodnici.


Podruhé to bude lepší

Z té úvahy nakonec sešlo a asi je to dobře. Ale jak vidíte, píšu asi. Kojím už více než rok a dodnes nevím, zda jsem udělala pro syna opravdu to nejlepší. Asi nejsem ta správná biomatka. Ale za tu jsem se nikdy nepovažovala, takže... :/

S Jiříkem jsem byla nachystaná. V záloze jsem měla umělé mléko s tím, že když bude nejhůř, doveze mi ho manžel i do porodnice, lahvičky byly vyvařené a nachystané, zkrátka - co kdyby. Ale ukázalo se, že to nebude třeba. Jiřík se přisál hned na sále a nepustil se, dokud si ho nepřevzali doktoři. A pak už zůstal přisátý prakticky do teď. V porodnici trávil nejvíce času u mě, sál, baštil, na tom hubeném tělíčku bylo až legrační, jak má naprané bříško a je to vidět. I sestra s doktorem se smáli, když ho kontrolovali. A já - byla hrdá máma, která to zvládla a kojí!

Doma jsme úspěšně pokračovali, Jiřík byl hodné a spinkající miminko, ale hodně kontaktní. Výhrou byl šátek na nošení a právě kojení, které ho sytilo i uklidňovalo. Jenže brzy se ukázalo, že Jiřík odmítá spát v postýlce, pláče, není k utišení jinak, než u mého prsu. A tak jsme začali spát spolu. Já podložená plyšovým slonem a polštářky, Jiřík spokojený na mém břiše a - samozřejmě přisátý.

Nejkrásnější chvíle, které jsem při kojení prožívala, se proto začaly kazit. Sice jsem byla ráda, že na něj něco platí - když se vztekal, něco ho trápilo, stačil šátek, prso a byl klid. V noci spal klidně a budil se jen párkrát, ne jako Nela až 20x za noc. Ale za cenu, že já se nepohnula a celou noc jsem spala na zádech a kojila. A tehdy jsem si začal říkat, jestli je to kojení vlastně výhra.

Krize a překonávání

Opravdový problém nastal ve chvíli, kdy jsem potřebovala být půl dne pryč a pracovat, a o syna se měl starat manžel. Mléko jsem mu sice odstříkala, ale Jiřík odmítal láhev. Zkusili jsme několik různých lahví a saviček, ale marně. Vždycky si párkrát cucnul a konec. Ten den jsme nakonec překonali, ale bylo to náročné pro nás všechny. Boj s lahvičkou však neustal.

Vždy čas od času se kojení zhoršilo. Přišlo mi, je Jiřík je na prsu pořád, snaží se sát, ale není co, vypije si vše přes den a v noci se pak pořád budí, leze a vztekle mi žužlá prsa, místo aby pil. A tak jsem zkoušela přikrmovat. Umělé mléko jsem opět dávala do různých lahviček, všemožných typů saviček a vždy marně. Pokud měl ve flašce čaj, pil normálně - takže ne, že by mu to nešlo! Ale jakmile teklo mléko, lahev odstrčil. 

Nakonec jsme vždycky krizi zažehnali a mléka bylo zřejmě opět dostatek, nebo Jiříka opustil růstový spurt, či co ho to vlastně trápilo. Přesto jsou podobné situace dodnes. Prostě jsou noci, kdy ani nevím, jestli se vůbec probral na kojení (pořád totiž spíme společně), a jsou noci, kdy se budí každých 20 minut. A pokud chci aby spal, tak opravdu s prsem v jeho ústech. Na sobě už ho mít samozřejmě nemůžu, to by bylo i pro něj špatně na páteř, takže ležíme vedle sebe a já jsem do rána vždycky celá dřevěná. 


Kojím už rok

Kdyby mi někdo loni touto dobou řekl, že budu kojit ještě za rok, smála bych se. Po zkušenostech s Nelou jsem si říkala že když vydržím tři měsíce, budu dobrá. Pak jsem posunula hranici na půl roku a nakonec na rok. Dvanáct měsíců mi totiž přišlo tak akorát pro kojení. A pak - samozřejmě odstavit. Ono už to totiž občas začíná být vážně šílené!

A jak vypadá náš kojící den a noc nyní? Jiřík spí se mnou, někdy je přisátý celou noc, někdy pije jen když potřebuje. Ráno vezeme Nelu do školky, po návratu si musí cucnout, jinak má záchvat vzteku. Dá si jogurt nebo přesnídávku, hraje si, kolem půl desáté jde spát do kočárku. Spí cca 5 minut, pak se vzbudí a houpání už nezabere, přesto není dostatečně vyspaný. Proto ho přenesu do postele, lehnu si k němu a - kojím! Někdy se mi podaří odtrhnout, aniž by se vzbudil a tak spinká klidně ještě další hodinu. Někdy se to nepodaří a opět spím s dítětem přisátým na prsu jako s klíštětem. Přes den si chvíli hraje, chvíli na mě visí, rve se mi do výstřihu kdykoli a kdekoli, nejraději by se kojil pořád. A to už vážně přestává být únosné. Někdy se mi podaří odpoutat pozornost hrami, pitím, nebo jídlem, ale většinou prostě visí a řve, mlátí sebou a vzteká se, dokud ho neuklidním prsem.

V takovou chvíli si říkám - a dost! Končím s kojením. Tohle se přece nedá... Jenže... Jiřík si prso vzít nenechá. Řve a řve a vyřval by si snad i kýlu. Nezabírá pak už nic. Utěšování, chování, zabavení hrou, jiným pitím, ani drastičtější způsoby jako omytí studenou žínkou a podobně. Momentálně bojuji s Jiříkem i sama se sebou - ty chvíle, kdy ho ukojím a spinká, jsou prima. Když mu prso vezmu, budu to mít náročnější. Ale pak si zase říkám, stojí mi to za to, aby na mě viset celý den i noc? A hlavně - je tohle ještě pořád to nejlepší pro něj?! 

Obávám se, že mě čeká ještě hodně tvrdý boj o odstavení. Sama nevím, zda vydržet do tzv. samoodstavu, nebo se pokusit Jiříka odstavit postupně. Najednou to očividně nejde.

Máte s tím zkušenosti? Poradíte, jak jste to dělaly vy? Vím, že nejsem žádná dokonalá biomatka, ale pokud to, co dělám teď, je pro syna to nejlepší, pak to vydržím ještě další dva roky. Ale pokud ne, jak mám postupovat dál??? :o

Vaše Sabi :)

  • Sdílej:

Mohlo by se Vám také líbit

1 komentářů

  1. Zdravím, jsem máma 3,5 leté holčičky - kterou jsem kojila tak 10 dní - asi jako váš první příběh výše. Mně prostě přijde, že tohle je problém hlavně matek a synů - holčičky tolik na těch prsou závislé nejsou (a chlapům to zůstane až do dospělosti) :-D domnívám se, že pokud chcete to nejlepší pro vás oba, tak se na to vykašlete a odstavíte ho. Protože vy jako máma nemáte ustupovat záchvatům vzteku - to nic neřeší a váš syn se pak bude snažit vztekem řešit i jiné problémy v životě - nepomáháte mu. Po roce už člověk navíc potřebuje pestrou stravu, nejen mléko. Takže ani nutričně to už není taková hitparáda. Mám kamarádku neuroložku, která říká, že člověk ve snaze aby dítě v noci spalo vrství průser na průser - aniž by řešil reálný problém. Tím, že mu strčíte prso - problém překrýváte, odsouváte, neřešíte - jen jste ze sebe udělala živý dudlík. Nemůžete mu přece strkat prso do osmnácti kdykoli se naštve ;-)Pokud si nejste jistá, navštivte nějakého odborníka (hlavně NE žádnou Estivillovu metodu apod.) - ale já bych prostě na vašem místě to dítě už odstavila. Jestli mě lidsky něco rozčiluje, tak když se dcera snaží něčeho dosáhnout záchvatem vzteku. Jenže já jí nestrčím prso místo toho, abych to řešila - naopak, snažím se jí to vysvětlit, že takhle se problémy neřeší - a ona to většinou pochopí. Chce mít důvěru sama v sebe a nemít nervy z toho, že nespí nebo že bude řvát. To prostě děti dělají :-) Upřímně, já se obávám, že ony mámy synů často ty chlapečky "kazí" tím, že na první zabreknutí letí a vyhoví jim - to vám pak snacha nepoděkuje, když jí jednou předáte mamánka naučeného na citové vydírání :-)

    OdpovědětVymazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)