sobota 4. února 2017

Měsíc sedmnáctý - Obrat k lepšímu?


Leden je pryč a já píšu tvůj další deníček. Tentokrát se přiznám, že nějak nevím, o čem psát. Až na pár dní jsi totiž byla úžasná, hodná, v klidu, začínáš si hrát sama a i když vykrámuješ celou linku, jsi (skoro) zlatíčko. :)

Fakt je, že jsi se za ten měsíc neuvěřitelně rozkecala. Nebudu už psát slovíčka, která umíš, protože toho umíš opravdu hodně, snažíš se spojovat věty a pejskům i dědečkovi z Kaplice dokážeš pěkně vynadat. Říkáme ti "Maďarka", protože co jim v tu chvíli říkáš, nikdo neví. Ale rozhazuješ rukama, jsi rozhořčená a fakt rozkošně se rozčiluješ. 

Na pejsky voláš "Kucí" - Kluci, jak jim říkám já, dědečkovi s oblibou dáváš napít, a než stihne od tebe sklenici převzít, tak ji pustíš a je rovnou vykoupaný. Když se u babičky hledá nějaké jídlo, láhev na tvé pití, nebo hračky, většinou jsou nastrkané u dědečka v křesle a on na nich chudák sedí...

Spinkání - nechci to zakřiknout - se celkem ustálilo. Sice se stále budíš, ale většinou ti šoupnu flašku s čajem, ty si chvíli cucáš a pak spíš dál. Když se budíš moc často, vezmu tě k sobě do postele, sice už se tam skoro nevejdeme, protože ty se roztahuješ, vedle sebe máš ještě megastonožku, polštáře a k tomu moje stále větší břicho... No... ale spíš klidněji a vyspíme se obě, takže je to fajn. Menší problém je, že většinou usneš s flaškou v ruce a držíš ji tak křečovitě, že ti ji nejde vypáčit. Takže ti ji nechám, usnu také a pak se vzbudíme a máme mokrý polštář, peřinu, atd.

Přemýšlím, co ještě napsat, než se dostanu k jednomu ze dní, který stál opravdu za to... :)

Fakt je, že binec dokážeš udělat opravdu velký. Když jsi doma, pejskové mají vodu na příděl, protože když jim nechám misku s vodou na zemi, ty se v ní vykoupeš, vymácháš v ní utěrky, pak s nimi vytíráš podlahu, myješ zeď, stůl v obýváku, apod.

Když vidíš, jak ručníkem pejskům utíráme sliny, tak je taky jdeš utírat, nosíš ručník za nimi a opět při té příležitosti otřeš týmž ručníkem i stůl v obýváku, takže se tam ty sliny přilepí a já je pak musím loupat. Jinak totiž dolů nejdou.

Na sněhu řádíš, válíš se v něm a rošťačís. Fakt je, že jít s tebou na procházku, moc nejde. V kočáru tě to nebaví, to se vrtíš a snažíš se vylézt ven a když tě pustíme ven, tak rozhodně nepůjdeš tam, kam chceme my. Většinou tě to táhne zpátky, odkud jsme přišli anebo do toho sněhu, ve kterém se pak válíš a odmítáš jít jinam. 

Musím se přiznat, že jsem trochu polevila s jídlem. Vzdala jsem prát se s tebou v židličce u stolu. Pár soust tam sníš, ale když chci, aby ses v klidu najedla a nadělala při tom co nejméně nepořádku, sedneme si vedle sebe na gauč, ty sleduješ televizi a v klidu jíš. Občas sice máš úlet, že utečeš a běháš, ale v tu chvíli vím, že buď nemáš hlad, nebo ti jídlo nechutná.

Oblíbené místo k sezení je hlavně stůl v obýváku. Říkám si sice, jestli to s tou volnou výchovou nepřeháním... jenže ty mě neposlechneš, sama neslezeš a já tě nemůžu pořád tahat a sundavat tě. Čímž se dostávám k tomu, s čím mě neskutečně rozčiluješ. A to je, že když chci, abys se mnou někam šla - do koupelny se umýt, převléct, přebalit, tak prostě nepůjdeš. utíkáš přede mnou, směješ se. Je to hrozná sranda, jenže když tě vezmu za ruku, sedáš si, věšíš se, to bych tě tu ruku vykloubila. Nezbývá mi nic jiného, než tě vzít do náruče a odnést, při čemž se ještě zmítáš, kopáš, atd. U babičky asi super zábava, ale u mě, která by tě vůbec tahat neměla. Ovšem tady nevím, kdo nese větší vinu...

A ještě mě napadlo jedno téma a to je nočník. Musím přiznat dosavadní porážku. Zatímco u babičky už ti to jde, doneseš si nočník, ohlásíš "čí" a když tě posadí, opravdu se vyčuráš, doma ti to nejde. Vím, že je to hlavně moje vina. Nedávám tě tak často. Když jsem tě nechala běhat bez plen, byla jsi stokrát za den mokrá, ale dařil se nám i ten nočník. Jenže pak jsem vzdala neustálé hlídání louží a mokrých tepláků, protože běháš na chodbu a mám strach, že tam v tom nastydneš. Takže opět plínka tím pádem i moje pohodlí. Když tě dám na nočník, odmítáš, pereš se se mnou, zvedáš se. Když řekneš "čí", tak se tam nechceš posadit a když tě přeperu, opět se zvedáš a nic se nedaří. Tak nevím....

A teď už se konečně dostávám k tomu slavnému dni D(ebil). Abych tě zase jen nekárala, všechno nebyla tvá vina. Byl to prostě úplně špatný den. Začalo to hned ráno, kdy jsem ještě v pyžamu běžela do sklepa, roztopit kotel, aby úplně nechcípl. Protože už jsem slyšela pleskat tvoje bosé nožky na chodbě a nechtěla jsem, abys nastydla, tak jsem chvátala. Malá sekyrka opět nikde, tak jsem vzala dřevěnou briketu a dvakrát s ní třískla o špalek, aby se rozpadla na tři kousky. Na podruhé jsem si samozřejmě přirazila prst, bolelo to jako čert, praskl mi nehet a trochu jsem čekala, že mám poslední článek zlomený. Naštěstí ne. Kotel chytl, vracím se zpět a zjišťuji, že jsi se protáhla pod zábradlím a vesele si lezeš po schodech. Od té doby nám jsou zábrany k ničemu. Taťka musel do zábradlí navrtat prkna a zahradit ti prostor, kudy by ses protáhla. Jenže než k tomu došlo, celý den jsem tě odtamtud naháněla.
Aby toho nebylo málo, lezla jsi  opět po stole a po gauči, odkud jsi přepadla přes Lorda a rozbila si o stůl hlavu. Naštěstí jen trochu, takže po uklidnění řevu to bylo dobré. Za chvíli už jsi lezla v kuchyni na židli a odtud na stůl, ze židle jsi také spadla, do toho Lord stále lezl na chodbu a otvíral tam dveře, takže jsi měla volnou cestu na schodiště. Do toho jsi se několikrát vymáchala v psí míse, rozsypala granule, vytahala půlku kuchyně, no blázinec. 
A když už jsem byla fakt hodně naštvaná a Lord opět otevřel na chodbu, vyběhla jsem za ním, vynadala mu a chtěla ho popohnat zpět do kuchyně, protože on by se jinak sám ani nehnul, ten prevít po mě vylít a chytil mě za loket. Naštěstí mi ho neprokousl, ale ještě týden po té, vlastně ještě teď mě ten loket bolí. Boule už naštěstí zmizely. 
Takže to byl náš den, který teda rozhodně stál za to. :)

Tenhle měsíc jsem to napsala opravdu hodně chaoticky. Skákala jsem z místa na místo a určitě jsem spoustu věcí zapomněla. Ale ono je těžké, si všechno pamatovat. Děláš totiž teď tolik věcí, dobrých, i hloupostí, že toho je vážně kopice. Navíc mám pocit, že už opravdu doma nemám miminko, ale velkou slečnu, která chápe, co po ní chci, dá se s ní občas i domluvit, když se ti teda chce... Ale také slečnu Vzteklinku, která si ráda dělá co chce a prosazuje si svou... 

1 komentář:

  1. Aj keď dieťa nemám, moja kamarátka ma malú takmer jedno ročnú slečnu ktorá je úplne úžasná. Samozrejme ze to nie je ľahké sa o ňu starať no ako vidím deti je to úžasné. A čo z pohľadu maminy no myslím si, že.to je aj dosť náročné. Ako vidím doma to máš chaotické nie len s malou ale aj s malým štvornohým huncutom

    Zapoj sa do mojej valentínskej súťaže o krásnu vôňu

    OdpovědětVymazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)