úterý 20. prosince 2016

Něco končí, něco začíná...


Krásný den!

Dnes mám pro vás další várku fotek ze včerejší zasněžené procházky. Než se k nim ale dostaneme, měla bych také jedno zamyšlení...


Včera ráno jsem vstávala s úsměvem na rtech a nebylo to jen tím, že s Nelinkou poprvé spal v pokojíčku manžel a já se mohla v klidu a bez nočního vstávání vyspat v ložnici. Bylo to především tím, že jsem hned po probuzení našla na mobilu krásnou zprávu. Kamarádce se narodil ve 4:11 chlapeček. Po dvou potratech a náročné operaci, kdy jí vyhrožovali, že děti třeba nikdy mít nebude, se dočkala zasloužené odměny a nejkrásnějšího dárku. Vždyť, co je víc?

Jenže po obědě, když jsem uspala Nelinku a balila dárky, mi telefon přinesl další informaci, ale velmi smutnou. Volala moje babička, že dědovi se udělalo hodně špatně a odvezla ho rychlá. Následovaly testy a vyšetření v nemocnici a nové informace že poskytnou až ráno. A já si tak začala přemýšlet...

Když jsme byli malí, co jsem měla na Vánocích nejraději? Rodinu. Setkání, kdy se na Štědrý den, nebo den poté sešla u této babičky celá rodina. Babi, děda, prababička, mamka, já, strýc, teta a bratránek. A i když jsme dostali vždycky plno nádherných dárků, tohle rodinné setkání bylo to nej! Když se pak strýc s tetou rozvedli a společná setkání ustala, nesla jsem to nejhůř právě na Vánoce. Měla jsem v nich druhou rodinu a s bratrancem jsem vyrůstala spíš jako s bráchou. O to víc mi chyběli a v tyto dny jsem to pociťovala nejvíce. 

A stejně tak právě teď vnímám o to víc, jak všichni stárneme. Zatímco na nás (třicátnících) to zatím není tak destruktivní, u starých lidí se to odráží mnohem více a hůře. Prababička skoro nevidí, neslyší, teď navíc špatně chodí (ve 102 letech se není co divit, stále je to obdivuhodná žena), teď děda, strýc, který u nich bydlí, je na tom také ne moc dobře... U našich (myšleno u mé mamky) to také není, co bývalo... Rodina se rozpadla, sestra je v naprosto šílené pubertě a rozdělené partnerství svých rodičů spíše využívá ve svůj prospěch...

V tyto dny bych se nejraději rozkrájela, nebo nafoukla barák do obřích rozměrů. Chtěla bych je mít všechny u sebe a udělat jim tyto dny krásné, jak jen dokážu. To ale bohužel nejde. Alespoň na Štědrý den ne. A tak si říkám - mají ty bláznivé Vánoce vůbec smysl? 

Jenže pak se podívám do postýlky a vidím tam toho svého andílka s ďáblem v těle a já vím, že všechno, co dělám, má smysl, když mám ji. Pro ni bych se rozdala.

A o tom to celé je. Něco končí, (A já vždycky nesnášela konce. Už od malička!) něco začíná. Tak to musíme brát. A já si víc než kdy jindy uvědomuji, že nechtít děti byla blbost. Naprostá. Protože teprve ony dají našemu životu smysl. Oni jsou ti, ve kterých budou naše životy pokračovat. A také ti, ve kterých jednou uvidíme všechny ty babičky, dědečky a prababičky, až nás jednou budou muset opustit. (Vždyť už teď je pozorujeme, a vidíme rozčíleného dědu Míru, rozespalou a nevrlou babi Radku, udivenou babi Božku...)

Užívejte si předvánoční čas a nedovolte melancholii a smutným událostem, aby vás pohltily. Myslete na budoucnost a na to, že vždycky může být lépe. :)

Vaše Sabi!


Tenhle krasavec není náš, ale kouká na nás vždycky přes plot, když jedeme s Nelou na procházku. Tak jsem ho musela zvěčnit. :)














Koukáme na koníky :)














9 komentářů:

  1. Článek skvělý a ty fotky? naprostá pecka! ❤︎

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuji, Moni. Oproti jinym blogerum to neni nic...:)

      Vymazat
  2. Uff... Podle toho titulku jsem se vážně lekla , že končíš s blogem. Protože za poslední dva dny už by to byl třetí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak...:) ale vubec nevim, ze nekdo konci? Prozradis mi kdo?

      Vymazat
    2. Dája z Grey mouse in rainbow fur a Reviewsforbooks

      Vymazat
    3. Aha. Tak to mi ani jedno nic neříká, ty jsem nestihla ani sledovat. Škoda... Vždycky mi to přijde líto, když někdo končí. :(

      Vymazat
  3. Krásne fotografie ♥ Veľká škoda, že tu sa sneh dlho neudržal ʕ•́ᴥ•̀ʔっ

    * How to be Parisian chic *

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný článek Sabi, až mi z něj trošku běhá husí kůže :) A máš pravdu, děti jsou největší smysl života, i když nás někdy dokáží vytočit až na půdu. A věř, že čím starší jsou, tím se jim to daří líp :))) Ale jsou to naše zlatíčka, i když už jim je třeba dvacet.
    A krásné fotky, ten pejsek je naprosto boží :)

    OdpovědětVymazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)