Ano! Už je to tak. Já, zapřísáhlý nepřítel volantu, jsem za něj opět zasedla a vyjela. Pro někoho je to rutina a naprosto normální věc, pro mě horor. Už od autoškoly...
No, ale pryč od autoškoly. Proč vlastně neřídím a teď už zase ano? Jak jsem již napsala, řízení mě fakt baví. Ovšem do chvíle, kdy mám jet někam, kde to moc neznám, nebo také vůbec. Pak začínám panikařit, dělám zbytečné chyby, přestávám si věřit. (O parkování raději nemluvím, to by bylo na celý další článek).
Když jsme dostali od manželových rodičů naše první auto, muž řidičák ještě neměl a tak jsem jezdila já. Co mi také zbývalo. Jenže pak si ho dodělal a pohodlnější bylo, nechat se vozit... Já jsem tvrdila, že když jezdí muž, nemám čím jezdit já. To se vyřešilo v týdnu, kdy jsem nastoupila na novou pozici v zaměstnání a vyměnila města. Do Českého Krumlova bylo spojení poněkud komplikované a tak bylo snazší jezdit autem. Jenže jakým, že? A tak jsme si jeli pro druhé auto. Já se těšila na svůj vysněný Opel Corsa, jenže...
To by nebyl manžel, aby si opět jako malé dítě nevyvztekal své... Corsa je malá, jedno malé auto už máme (měli jsme Peugeota 206). No dopadlo to tak, že jsme z AAA odjeli z Peugeotem 207 - sice o trochu větším, ale o kolik je "207" větší než Corsa??? Takže to dopadlo tak, že s nováčkem jezdil manžel, abych ho nezničila - a po čtrnácti dnech s ním sejmul srnku. A na mě zbyla "206".
Tady bych možná měla podotknout, že byť můj manžel ráda dává k dobru, že "to, co já mám naježděno, má on odcouváno", ani jednoho Peugeota jsem nijak nepoškodila, nepodrápala, ani jinak neznehodnotila. (Alespoň zatím a doufám, že u toho zůstane.) Zatímco on, zkušený a velmi schopný řidič - říká on, já tvrdím, že jezdí jako prase - už stihl obě auta pobourat, obouchat a jinak poškodit. Kdyby to byla jen srnka... Ale jednou za ním stála metr vysoká rampa supermarketu, jindy bába s plným nákupním vozíkem... Obě tam samozřejmě stály neočekávaně a naprosto překvapivě! (I ta rampa, co tam byla postavená před dvaceti lety).
Ale zpět k mému (ne)ježdění. Vesele jsem si jezdila lesní a polní cestou z Velešína na Krumlov, když tu padla zima, sníh a mráz. No a přišly první obavy. Co když to nebude protažené a zapadnu? Co když to neposypou a dostanu smyk? Nebude lepší autobus? Takže autobusem tam, s manželem, který skoro každý večer dělal soukromý taxík, zpátky. Uplynula zima, přišla obleva, jaro, a já stále jezdila autobusem tam, s manželem zpět. A pak přišlo těhotenství, Nela... a tři roky jsou fuč. Tři roky bez auta. "206" jsem mezitím prodala, nechali jsme si jen jedno auto. A i když jsem se od té doby odhodlávala znovu jet, obavy tu prostě byly...
Ovšem manžela už očividně nebavilo dělat opět taxikáře a několikrát v týdnu jezdit večer pro Nelu k babičce do Kaplice a tak si klidně zlomil nohu. Raději se neptejte jak, prostě chlap... :D A s nohou v ortéze se nemůže řídit, to dá rozum. Tak mi nezbývalo nic jiného, než usednout za volant, s manželem po boku a vyjet pro Nelu sama. První dvě cesty byly katastrofa, manžel mě nervoval a zkrátka jsem měla pocit, že jsem totální kopyto. Zapřisáhla jsem se, že ve čtvrtek ho odvezu do Krumlova na kontrolu a zpět, a víckrát znovu za volant nesednu.
Jenže cestu do Krumlova a zpět jsem jela snad tisíckrát a tak jsem najednou měla pocit, že naskakuji do známého vlaku. Mám pocit, že kdyby mě nefexíroval, kdy už si mám přeřadit, a místo spojky dát neutrál, tak jsem jela v naprosté pohodě. A tak, i když chtěl, abych ten samý den pro Nelu jela autobusem, nechala jsem ho doma a vyrazila autem sama. A musím přiznat, že jsem jela v naprostém klídku a cestu jsem si neobyčejně užila. Tam, i zpátky. Nelinka byla po cestě potichoučku jako pěna (možná teda strachy, ale po dojezdu měla plenku čistou :p) a já si stihla dokonce vyhlédnout, kde je jaká kaplička, kříž u cesty, nebo boží muka. Což znamená, že příští týden Nelu odvezu jednou ráno autem a na zpáteční cestě budu dělat zastávky a fotit. :)
A to je k dnešnímu článku vše. Doufám, že jsem vás moc nenudila a také doufám, že budu jezdit i nadále a bez karambolů. :)
Mějte se krásně!
Vaše Sabi
No vidíš, jaká jsi šikovná řidička! Já mám řidičák půl roku a pořád se tak nějak necítím, někdy jsou dny, kdy si to skvěle užívám a někdy jsou dny, kdy chudák auto trpí. Pravda je, že je to taková stará plečka, takže mi to moc neusnadňuje, protože už je všechno pěkně ojeté a vykloktané a někdy není skoro poznat rozdíl v dráze mezi dvojkou a čtyřkou apod. :D Ale už si troufnu i na náměstí, což jsem předtím nedala :D A přesně, jakmile jel se mnou chlap, tak mě jen nervoval a mě to šlo rozhodně hůř než samotné :) Tak držím palce, ať tě jízda dále baví a ať tě tentokrát ani zima nerozhodí :)
OdpovědětVymazatMoc hezký článek, Sabi :-D Mám takový dojem, že chlapi jsou bytostně přesvědčeni o tom, že ženská za volantem rovná se katastrofa. Vsadím se, že kdybys tu rampu nebo paní s vozíkem přehlédla ty, tak chlapa skolí mrtvice - ale když se to povede jemu, šlo prostě o blbou náhodu :-D
OdpovědětVymazatJá třeba za volant v poslední době nesedám vůbec (ač mě teda řízení taky baví!). Zařekla jsem se totiž, že než řídit s chlapem na místě spolujezdce, který mi POŘÁD do všeho kecá, to se na to radši vykašlu. Za ten kriminál mi to nestojí, kam by mě poslali, až by mi jednoho krásného dne u další hlášky "ježiš jak to řadíš" ruply nervy... :-D
Bebe
Pěkný článek, Sabi :) Já jsem tedy neřidič, ale připomněla jsi mi manžela, jak sekýroval dceru, když si udělala řidičák. Milion připomínek a rad, Natálka z toho kvetla a šílela. Teď už jezdí přes půl roku do školy a do práce sama a jak si libuje, že jí do toho nikdo nekecá :))
OdpovědětVymazat