čtvrtek 1. září 2016

Měsíc dvanáctý - Zastavte někdo ten čas!


Je to naprosto neuvěřitelné, ale je to tu. Tvůj první rok! Absolutně nechápu, kam se všechen ten čas poděl. Kde je to maličké miminko, které mi před dvanácti měsíci po dnu a dvou nocích bolestí položili na břicho? Kde je ten uzlíček, který tak náruživě sál z mých prsou, až po pěti týdnech vycucal všechno, co v nich bylo? To miminečko, které jsem držela v náručí, kolébala a uspávala na rukou?


Je pořád tady. Ty jsi pořád tady! Jen jsi o něco - o dost - větší, silnější, čipernější a velmi dobře si umíš prosadit svou. Nevím, zda to máš po mně, nebo po tatínkovi, protože tvrdohlaví jsme oba. Já sice s oblibou říkám, že to vztekání máš po něm... ale při tom vím své. :)

I ten dvanáctý měsíc nebyl jednoduchý, i když byl moc krásný. Dvakrát jsme navštívili nemocnici v Krumlově, jednou, když jsi sletěla ze schodů přímo na šišku, až to zadunělo a podruhé, když tě trápilo neznámo co... To je vlastně to nejhorší. Když tě něco bolí tak, že tě nedokážeme s tatínkem utišit. Nepomáhá houpání, nepomáhá nošení v náručí, v nosítku, chování, hlazení, nic. Vzpouzíš se, pláčeš a my nevíme co. Ten den, nebo spíš ten večer byl pro nás hodně těžký. Bylo to poté, co jsi dostala letní angínu a dopoledne tě viděla paní doktorka. Na její radu jsem střídala léky na bolest a sražení horečky, což se podařilo, ale proč jsi teda tak strašně plakala? Ano, lezly ti všechny tři horní zuby najednou a ne a ne se proříznout. Ale proč ses tak kroutila? Že by to bylo bříško? Nevěděli jsme, a tak když pláč víc jak hodinu neustával, raději jsme vyrazili.

Hledat noční vchod na dětské oddělení byl zážitek. Doteď vlastně nevíme, kudy se tam leze. Paní na vrátnici řekla rovně dolů a boční vchod, jenže on nikde nebyl. A kdo za to mohl? No samozřejmě maminka, protože si nevzala brýle. Že tatínek má taky oči a brýle nepotřebuje, to je vedlejší. Jako vždy nadával a osočoval se na mě. Ale já byla v klidu. Už ho znám a jeho řeči mě zkrátka nerozhodí. Vždycky, když se uklidní, následují omluvy :) Naštěstí jsme narazili na vchod s výtahem. Nejprve jsme zvolili špatné patro a vystoupili v porodnici. Pak jsme se chtěli vrátit ven a hle! Místo východu dětské oddělení. Hurá! Na dveřích - ZVOŇTE ZVENKU. Jenže kde to je, že? A tak jsme hledali, kudy se leze ven a kde se zvoní...

Nakonec jsme vchod našli a pan doktor tě vyšetřil. Nelíbilo se ti to, ale byl to sympaťák. Na nic samozřejmě nepřišel a ty ses celkem uklidnila. Ovšem pěkně ses probrala a tak jsi mi zpívala a vykecávala ses až do jedné do rána. Už jsem nevěděla, jak tě uspat, poněvadž já si houpu vajíčko a najednou si říkám, že je nějaké lehké. No aby ne, když ses z něj vysoukala jako hadice a s povzdechem, že pořád otravuju s nějakým spaním, ses vydala na průzkum nočním pokojem. Já už skoro spala, takže mě probral až ten povzdech a šramocení hraček. :)

NA VÝLET
V srpnu jsme se s tatínkem a s tebou vydali na další výlet. Tentokrát jsme to riskli a jeli trochu dál. Po hodině a půl cestování jsme dorazili do Slavonic. Zatímco já se prošla pod městech v tunelech a chodbách, ty sis s taťkou dala přesnídávku. Pak jsme si prošli město, ty sis dáchla v kočárku, tatínek se pokochal parní lokomotivou a jeli jsme o kousek dál. Na hrad Landštejn jsem se toužila podívat už dlouho, ale netušila jsem, jaký je na něj krpál. Kočár s tebou jsme táhli s tátou společně. Já přední kolečka, on zadek. Když jsme se tam vyšplhali, zjistili jsme, že to šlo objet kulturnější cestou pro auta. :D Ale co... aspoň jsme se protáhli. :)
Na hradě to pro tebe asi nic moc nebylo. Zato pod hradem byla velká restaurace a ubytování a byli vyloženě zařízení na děti. Zatímco my si s taťkou pochutnávali na kávičce a pohárech, tys jezdila s traktorem, kočárkem a dokonce sis vyzkoušela super houpačku, na které ses tak smála, že jsme ti ji museli hned koupit domů k narozeninám. :)
Na výletě jsi byla neobvykle hodná, až sám taťka, který výlety nesnáší, navrhl, kdy zase někam společně vyrazíme a hned hledal kam. Tak snad nám bude počasí přát a v září zase někam vyrazíme. :)

SPINKÁNÍ
Tvoje spinkání by vydalo na celou knížku. Možná napíšu aspoň článek, kde shrnu, co jsme si spolu za ten rok už užily se spaním a uspáváním. Ať už nočním, nebo odpoledním. Teď chci však psát o tom nočním.
Jelikož jsme poslední asi měsíc a kousek spaly spolu na zemi, kam jsem vždycky večer rozložila matrace, bylo to celkem v pohodě. Spala jsi rozhodně lépe, než nahoře v ložnici a když tě bolelo bříško a střídaly jsme postel a vajíčko, kde jsem tě houpala, dokud jsi zase nezabrala, bylo to v pohodě. Jenže za ten rok jsi vyrostla opravdu neuvěřitelně. Máš už přes třináct kilo a jsi také dlouhá, takže z vajíčka vyčuhuješ a určitě to v něm už není pohodlné. Takže se ti v něm spí špatně a nemůžeš tam usnout. Raději usínáš v posteli. Za což jsem ráda, ale... Ale pokud tě neuložím do postele v tu pravou chvíli, kdy opravdu usneš a zabereš, je to s tebou kříž. Cestuješ, lezeš, odmítáš ležet a když tě položím vždy zpátky, tak vřeštíš vzteky. Takže - co s tebou?
Usoudila jsem, že holt to jinak nepůjde, než pořídit postýlku, ze které nevylezeš ani nevypadneš a vždy tě večer nechat řvát, dokud nepochopíš, že je to marný. Už jsem chtěla shánět cestovní postýlku, ale pak mi to nedalo a ještě jednou jsem šla zkontrolovat tu, kterou jsme měli půjčenou. Nevím, jak jsem před tím koukala, ale samozřejmě šel dát rošt až úplně dolů. Takže opět změna. Dva dny před tvýma prvními narozeninami jsme snesli postýlku, sešroubovali a tys opět spala tam, kde má mimino spát! :D
Je 31.8.2016, když tohle píšu a máme za sebou první noc. Včera to docela šlo. Do osmi sis hrála v ohrádce, pak jsi docvakla mlíčko a šla do postýlky. Asi čtvrt hodiny jsi řvala, pak jsem tam šla, položila tě a po chvilce hlazení po zádech jsi usnula. V noci taky stačilo pohladit tě, dát ti napít a spala jsi dál. V pět jsi sice měla pauzu, kdy ses vrtěla, převalovala nemohla znova zabrat, ale pak se podařilo a v osm jsem tě skoro musela budit, aby nám neujel autobus k babičce.

ZÁVĚREM
Nenapadlo by mě, že po tom roce budu cítit ještě větší mateřskou lásku k tobě, než tomu bylo v předchozích měsících. myslela jsem, že prostě to je láska, která se nemění. Ale ano! Neznám krásnější pocit, než když se usměješ, zatleskáš, sděluješ mi, že na obrázku je pes a že dělá "Ba" (Baf - haf), když voláš tázavě "tata?"nebo... Nebo když se v noci probudíš a já ti jdu udělat mlíčko a ty vylezeš z postele a lezeš mi naproti. V pyžamkovém overálku, po čtyřech, oči zavřené, binkáš se ze strany na stranu a dolezeš až do psího pelechu, kam si sedneš a s povzdechem čekáš, až to dodělám. Při tom mumláš "mamamama". V tu chvíli mám pocit, že se mi srdce roztříští na tisíc kousků, protože víc milovat už tě snad nemůžu. Jsi tak sladká, roztomilá, úžasná...

Říkám si, že jestli tohle budeš jednou v pubertě číst, budeš si myslet, jak jsem praštěná. Ale až se sama jednou staneš matkou - pochopíš. Sama si dokážu představit, že kdybych tohle četla dříve, než jsem měla tebe, asi bych si říkala, že to ta ženská prostě přehání. Ale maminky, které to znají, mi dají za pravdu. Dříve jsem odsuzovala ženy, které měly více jak dvě děti. V dnešní době? Proč to vůbec dělají? Vždyť jim nemůžou zajistit pořádné studium, budoucnost... Jenže najednou je chápu. Protože to, co cítím při pohledu na tebe, to štěstí, které mi přináší držet tě v náručí, to nedokáže nic vynahradit. A tak se vůbec nedivím, že jsou ženy, které si to štěstí násobí větším počtem dětí. I já sama jsem i přes všechny obtíže zatoužila, dát ti sourozence. Ale ne jen kvůli sobě. Především kvůli tobě. To ti prostě nemůžu udělat, abys jednou na tomhle hnusném světě zůstala sama. Jsi tak společenská. Máš ráda děti. Snad jednou oceníš mé rozhodnutí a budeš svého bratříčka, nebo sestřičku milovat, tak jako my s tatínkem milujeme tebe.

1 ROK
77 CM VÝŠKA (DÉLKA)
13 KG VÁHA
3 ZUBY

SLOVA: MAMA, TATA, BABA, DEDE, TETE, PAPA (PAPAT), PE (PES), BA (BAF - HAF) ĎOĎÓ (netuším, co by to mohlo být :D)

UMÍŠ: paci paci pacičky, tákhle jsem veliká, indián, trefovat se třemi tvary do správné díry v kostce (spíše náhoda), nasazovat kolečka na tyčku, házet si míčkem, posílat si auto s maminkou, sama pít z flašky, otevřít si ji a zavřít, vyházet z vany, ohrádky a postýlky ve vzteku všechno, co tam je a co uzvedneš (někdy snad i to, co je těžší než ty)  a spoustu dalších věcí, které se mi teď nevybavují... :)

CHODÍŠ ZA JEDNU RUKU

NOČNÍK:  Někdy se ti povede vyčurat se do něj (někdy na něm sedíš a čuráš okolo, to netuším jak), a u babičky už jsi do něj i dvakrát kakala. To doma na něm sedíš třeba 20 minut a bobek uděláš do pleny okamžitě, jak tě obleču. Co dělám jinak než babička? :)

Nyní se pokusím dát dohromady tvé fotky, tak, jak šly za sebou měsíc po měsíci. S těmi počátečními si nejsem moc jistá, protože jsem je neměla rozdělené, ale tak snad alespoň orientačně...

Září 2015

Říjen 2015

Listopad 2015

Prosinec 2015

 Leden 2016

Únor 2016

Březen 2016

Duben 2016

Květen 2016

Červen 2016

Červenec 2016

Srpen 2016

A to je ke tvému prvnímu roku vše. :)



Žádné komentáře:

Okomentovat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)