sobota 6. srpna 2016

Poporodní deprese - z pohledu maminky, která si tím prošla



Krásný den!
Hodně dlouho, ale opravdu dlouho jsem se rozmýšlela, zda napsat dnešní článek. Na jedné straně se mi o tom psát vůbec nechtělo, ale na druhé straně jsem si říkala, třeba pomůžu některým maminkám, které si tím prochází a neví si rady. Rozhodujícím okamžikem bylo, když jsem narazila na jedné internetové stránce pro ženy a pro maminky na článek o tomto problému, který byl napsaný beze špetky empatie. Ten, kdo to psal, si rozhodně ničím takovým neprošel a vůbec nevěděl, o čem píše. Protože sice popisoval, co takové maminky dělají a jak to může ublížit, nebo ovlivnit dítě, ale napsal to tak, že taková trpící maminka musí po přečtení jít a okamžitě ventilovat další nával deprese - ať už to řeší jakkoli - alkoholem, prášky, žiletkou...

Ale teď už pojďme k samotnému problému. Není snadné si uvědomit, co se vlastně děje, nebo zda-li je to opravdu ta všude popisovaná poporodní deprese. U každého se projevuje jinak a také je u každého jiný spouštěč. U mě to bylo naprosté nepochopení ze strany partnera ve chvíli, kdy se Nela narodila. Místo, aby své priority odsunul alespoň na čtrnáct dní stranou a více se věnoval nám a pomáhal mi, nedokázal se s novou změnou srovnat. Když byl doma, byl protivný, štěkal na mě, sprostě mi nadával a spíš, než aby se zdržoval doma, utíkal pryč - na zahradu, do lesa na dříví apod. Že já se nestihla najíst, osprchovat, vydechnout, o tom, že jsem vůbec nespala, ani přes den, ani v noci, o tom ani nemá snad cenu psát... Zkrátka moje šestinedělí stálo za to a chování mého manžela přispělo k tomu, že se poporodní deprese začala rozjíždět. Nepřidalo mi ani to, že jsem měla málo mlíčka a Nela měla stále hlad. A možná, že to bylo i tak, že celkový stres způsobil nedostatek mléka, ale to už nemá cenu řešit. Kojení vzalo za své, když...
Ano, opět v tom byl chlap. Můj sobecký manžel totiž přišel z práce s chřipkou a rýmou jako trám. Na mé prosby, že jsme s Nelinkou v šestinedělí, nesmíme nic chytit a že by bylo lepší, aby byl nahoře v ložnici a k nám dolů vůbec nechodil, dokud to nepřejde, reagoval dotčeně, že ho vyháním a rozhodně se nehodlal izolovat. A tak jsme to obě chytly. A to byl konec mého kojení. Byla jsem v takovém stavu, že kvůli troše mlíčka jednou přes den a jednou v noci (víc už to prostě nešlo), jsem to vzdala. Prsa jsem stáhla šátkem a nadopovala se prášky na chřipku, abych byla schopná pečovat o Nelinku, co nejlépe to šlo. V noci jsme snad stokrát vstávaly a vysávaly hleny z nosu... Pak si to manžel vyčítal, když viděl, jak trpí. Jenže, pozdě bycha honiti...
Po ukončení kojení se mé deprese trochu srovnaly a já jsem si začala užívat mateřství více. Dokonce hormony způsobily, že bych byla nejraději znova těhotná. (Ještě že se tak nestalo!)
Jenže koncem listopadu se to začalo zase horšit. Manžel opět začal prudit a rýpat, nebylo uklizeno podle jeho představ, málo jsem vařila a dokonce měl tendence mě obviňovat, že se špatně starám o malou. Prostě jak přišel domů, ryl a ryl... Neoprávněně, protože bylo denně vyluxováno, vytřeno, obden uvařeno, atd... Ale on má prostě stavy, kdy mu je všechno málo. Nela začala opět přes den kňourat, plakat, opět špatně spala... Začala jsem pomýšlet na rozvod, ale zároveň jsem se obviňovala, zda všechno není má vina. Zda moje depresivní stavy všechno nezveličují a nečeří vody víc, než je nutné. A tak jsem začala řešit, co se sebou.
Samozřejmě jsem si nechtěla připustit, že už je třeba řešit to lékařem. Když vím dnes, to, co tehdy ne, nafackovala bych si. Kdybych to řešila u lékaře hned, ušetřila bych si spoustu trápení. Jenže, o tomhle se přece nemluví... nebo ano? Zkrátka, zkoušela jsem pilulky na přírodní bázi, antistresový esenciální olej, různé kapičky na stres... stálo mě to spoustu peněz a stejně nic z toho nezabralo. Po Vánocích už se můj stav natolik zhoršil, že když Nela v noci nespala a jen řvala a řvala, já seděla v kuchyni s nožem v ruce a řvala jsem taky. Musela jsem ten tlak v sobě nějak ventilovat. Někdo reaguje naprostou apatií, takové maminky jen leží, přestanou si dítka úplně všímat a nezajímají se o ně. Jiné maminky mají stavy, kdy chtějí i s dítětem vyskočit z okna a vše skončit. Neříkám, že jsem nebyla ve stavu, kdy jsem nechtěla všechno ukončit, ale nikdy bych neublížila Nele. Měla jsem však pocit, že ji tu nemůžu nechat samotnou, protože partner by se o ni nepostaral tak, jak by měl. To byly mé pocity. A tak když můj vztek gradoval a měla jsem tendenci na ni křičet a třást s ní - ano, opravdu jsem s ní třásla (a rozhodně nejsem jediná, která tohle dělá), věděla jsem, že tohle už prostě nesmím. Že se to nesmí znovu stát. A tak jsem vztek ventilovala tak, že jsem ubližovala sobě, mlátila jsem pěstmi do zdi, až jsem měla odřené ruce a klouby, sahala jsem po noži, kterým jsem si dělala zářezy na stehnech a pažích... a hlavně jsem věděla, že to musím začít řešit.
Naštěstí jsem si psala přes sociální sítě s kamarádkou a skvělou mámou, která si prošla stejným problémem. A právě ona mi doporučila, ať už na nic nečekám, že antidepresiva nemusí psát psychiatr, ale že tyhle napíše i obvoďák a ať se toho nebojím. A tak, když jsem jeden den jela s malou na očkování, využila jsem toho, že jsem na poliklinice a navštívila svou obvoďačku, která mi napsala Eliceu a do začátku i Lexaurin. Ten jsem si měla brát jen v největším vypětí, než začne působit druhý lék. Elicea by podle ní neměla být návyková, je pouze pro maminky, které nekojí a zabírá opravdu až po měsíci, dvou od začátku užívání. Ale pomůže! 
I když mám občas nějaký ten výlev a nával vzteku, většinou to ovlivňuje hladina hormonů, dobrání platíčka antikoncepce, premenstruační syndrom a pod., jsem v pohodě. Nelčino kňourání a řvaní už mě nedeptá tak, jako před tím. Pryč jsou stavy zoufalství, pláče, ubližování si a nezvladatelné třesavky po celém těle. Je pravda, že vedle Elicey mi hodně pomáhá také to, že mohu Nelu dva dny v týdnu, někdy i tři, odvézt k babičce, která si s ní hraje a věnuje se jí. Já si tak odpočinu od neustálého hlídání čilého dítka a mohu dělat i lecos na zahradě, baráku, či jen tak odpočívat.

Pokud tedy mohu doporučit, jestli něčím z toho, co jsem popisovala, trpíte, byť jen maličko, řešte to hned, než bude pozdě. Eliceu nemusíte užívat celou denně. Stačí i půlka, nebo čtvrtka, lékař ji naordinuje podle vašich problémů a nebudete se trápit.

Pro mě je důležitá rovnice: vyrovnaná, klidná matka - spokojené dítě!

Tak se zbytečně netrapte, neubližujte si a řešte to, dokud je čas!

Vaše Sabi!

3 komentáře:

  1. Milá Sabinko, Vaše otevřená zpověď jistě chtěla hodně odvahy a musím říct, že mě naprosto dostala. Začala jsem Vás sledovat právě od ledna, když jste začala točit videa s malou Nelinkou, a ani ve snu by mě nenapadlo, čím vším si procházíte a procházela. Vaše neskutečné aktivity, které nyní nabývají větších a neskutečných rozměrů, by mě nikdy nevedla k domněnkám, že jste si prožila po porodní deprese. Jsem za Vás ráda, źe jste se nakonec odhodlala zajít k lékaři a to ku prospěchu věci. A je také dobře, že jste se otevřela ostatním maminkám, aby zbytečně neváhaly a situaci řešily. Mohou se stát i tragické příhody. Za mne klobouk dolů za tuto zpověď a držím Vám palečky a pěstičky, ať je jen lépe a lépe. Máte nádhernou holčičku a měl by to být pro Vás krásný čas strávený s ní. Začne chodit, časem komuňikovat a vše je neskutečně krásné, ale vše také rychle utíká. Vážím si Vás za tento článek a přeji jen to dobré.

    OdpovědětVymazat
  2. Sabi, musím říct, že mě tvoje zpověď opravdu překvapila. Jsem moc ráda, že jsi to nakonec zvládla. Držím palce, ať jsi v pohodě, i když samozřejmě život přináší neustále kromě radostí i starosti. Hlavně nezapomínat na sebe a na odpočinek. Spokojená maminka = spokojené děťátko :)
    Měj se krásně, Sabi :)

    OdpovědětVymazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)