Peklo s princeznou (Nelou)

Není nic horšího, než když vaše dítko něco bolí a vy mu nemůžete pomoc. Už jsem to tu určitě psala a tak se nechci opakovat, ale jinak začít dnešní článek prostě nemůžu...

Jsem nesmírně ráda, že i když byla Nela kojená jen pět týdnů a to ještě dokrmovaná umělým mlékem, nebyla až dosud pořádně nemocná. Vlastně první rýmu si chuděrka prodělala ještě v šestinedělí, takže o nějaké imunitě díky kojení tady nemůže být řeč. Já sice nejsem matka, která by prosazovala kojení za každou cenu, ale někdo by v tom možná tento háček hledal. Já znám naopak spoustu dětí, které byly a jsou kojené více jak rok a jsou samá nemoc, alergie, imunita žádná. Takže ať jsou s tímhle ty dokonalé kojící supermatky někam do háje!

Ale pryč od tohoto tématu. Moje zlatá nekojená dcerka před pár dny onemocněla. První noc spala jako dudek, ale sálala horečkou. Nebudila jsem ji, jen jsem ji kontrolovala a hlídala. Následující den byla v pořádku. Dopoledne. Po poobědovém spinkání však horečka vyskočila znova a nedařilo se ji srazit ani Nurofenem, ani čípky. Další den ráno jsem proto vyrazila k doktorce, která po prohlídce zkonstatovala, že se jedná jen o lehkou letní angínu s vřídky v puse a že u dosavadní medikace mohu zůstat. A tak jsme pokračovaly... Horečka naštěstí klesla, ale kýžený výsledek se nějak nedostavil. Nela usnula jako vždy kolem osmé hodiny, ale v půl deváté se probrala a spustila ryk a řev. Nedala se ničím utišit... Nepomáhalo houpání, nošení, chlácholení, zpívání, položení do postele a mazlení, stále řvala a řvala, až uši zaléhaly. Ve finále si ublinkla, kroutila se, jako by ji bolelo bříško. Vyrazili jsme raději na pohotovost.

Samozřejmě, že než jsme tam dojeli, ztichla a zklidnila se, doktor na nic nepřišel, potvrdil, co řekla doktorka dopoledne a jeli jsme zase zpátky. V autě si Nela klimbla a jakmile jsme dorazili domů, byla vyspaná. Manžel šel spát a mě čekala noční směna. Nelu jsem o spánku přesvědčila až po jedné v noci, po několika dalších řvacích záchvatech. Spánek však nebyl nijak klidný. Vrtěla se, přetáčela, budila, stěhovala se po posteli, sedala si... Jelikož spolu spíme v jedné posteli, vyloženě jsem si to užívala. Jednou jsem dostala kopanec do zad, podruhé mě flákla rukou přes obličej, v tom nejlepším případě se mi nacpala zadečkem k obličeji a namáčkla se mi pročuranou plenou přímo na nos! Boží! :D 

Ani přes den pak nebyla zrovna v dobrém rozpoložení. Celý den kňourala, špatně jedla... doma peklo, zato u babičky byla jako anděl. Nechápu to!

V každém případě začínám tušit, že toto "klidné" spaní nebude mít s nemocí moc společného. Spíše to tipuji na další skvělé období! Zkrátka, smiřuji se s tím, že následujících několik týdnů se budu nejdřív snažit Nelu za řevu přesvědčit, že v osm se fakt chodí spinkat, po hodině ji budu nosit, houpat, chovat a utěšovat a znova uspávat, v jednu se Nela vyspí, takže jí budu další tři hodiny přemlouvat, že se jde spát a budu ji stěhovat z vajíčka do postele, z postele do vajíčka a tak dále, stále dokola. 

Doufám jen, že těch týdnů nebude mnoho, protože něco jiného je třináctikilové dítko nosit rovně v náručí a něco jiného je přendavat a zvedat ji ze země. Ach, moje záda...