pondělí 2. května 2016

Měsíc osmý - konečně přivítaná



Další měsíc je pryč a já opět přicházím s novým "deníčkem". Tentokrát jsem však zvolila novou formu. Psala jsem ho průběžně, jak jednotlivé příhody přicházely a v podstatě je to taková předzvěst toho, jak jej budu psát v dalších měsících. Do jednoho roku bych chtěla zachovat měsíční přispívání a posléze už budu přidávat jen jednotlivé příhody vždy, když se stanou.
Přeji příjemné čtení. :)

VÍTÁNÍ OBČÁNKŮ
„No konečně!“ Zvolala jsem, když dorazila kýžená obálka… Sice jsem se nejprve mračila – kdo mi to píše? A co to prosvítá bílou obálkou za divné malůvky? A pak po otevření… Vyvalené oči, přáníčko malované dětmi a: Pozvánka na vítání občánků!
Na tuto „akci“ jsme čekali nekonečně dlouho. Už snad všechny kamarádky, co rodily kolem mě ve zhruba stejnou dobu po celé republice, měly dětičky přivítané, jen u nás pořád nic. Nezapomněli na nás? Nebo se už ve Velešíně nevítá? Až po sedmi měsících dorazila pozvánka na sobotu 9. dubna 2016 v půl druhé odpoledne, v obřadní síni „Nad Jakubem“. Nijak jsem se nad tím nepozastavovala a šla s tebou ven. Pozvánku jsem nechala ležet na lince, kde si ji přečetl tvůj tatínek.
Když jsme se vrátili, čekala mě studená sprcha. Tatínek byl maximálně naštvaný, prskal, hudral a mně pořád nedocházelo proč. Až pak mi sepnulo!  9. dubna ve 13:45 startuje ArmiRun na Hluboké. Akce, kterou tvůj taťka naplánoval, zajistil a zařídil proplacení zaměstnavatelem. Nemohl tam tudíž chybět. Zato bylo jasné, že chybět bude na vítání.
Měla jsem chuť se na všechno vykašlat a nikam nejít. Ale zase nechat si to ujít… To také nešlo. Naštěstí jsem nemusela jít sama, ale zachránila mě teta Týna. Vzala foťák svůj i můj a vyrazily jsme. Takže ve třech, samé ženské. J
Měla jsi na sobě žluté pletené šatičky, které se v naší rodině dědí a už jsou tak trochu vítací tradicí. Měla je na sobě tvá teta Lucie, na kterou je pletla babička Radka. Pak v nich „šla“ teta Stela z Berlína a ty jsi (zatím) poslední, kdo je měl na sobě.
Bála jsem se, že budeš v sedmi měsících a 9,5kg největší mimino, ale naštěstí nás předběhl ještě jeden chlapeček, který vypadal, že by mohl rovnou do školky. Rozhodně jsi však byla nejdivočejší. Při proslovu jsi naštěstí vzorně seděla, ale pak už tě to začínalo nudit, tak sis sundala boty a začala je jíst a při závěrečném focení jsi plácala po břiše pana starostu, až tě vzal za ruku a vzorně držel. Ty ses spokojeně usmívala a nepustila ho. J
Pokus o vyfocení něžného miminka v historické kolébce se příliš nezdařil. Rozhodně jsi tam nehodlala ležet a nějaké focení tě nezajímalo. Převracela ses, lezla, nadskakovala… No jo, nemělo to být tak pozdě.

Nakonec celá akce dopadla celkem dobře, přestože jsme vedle sebe s tetou Týnou působily trochu jako registrované partnerky. Alespoň si zase má Velešín o čem povídat! :)

INFLACE, ANEB KDYŽ HLÍDÁ TÁTA
Jednoho dne se tě ujal odpoledne táta. Já měla čas trochu poklidit, co jsem nestihla dopoledne a udělat si večeři. Náhle jsem zaslechla podivná slova, tak jsem nahlédla do pokoje, co vyvádíte. 
Taťka tě měl na klíně, čelem k sobě a ty jsi se střídavě stavěla na nožičky, při čemž jsi vždycky zadeček legračně vyšpulila do prostoru, pak jsi zase klesla do dřepu a pořád dokola. Chvíli jsi se snažila udržet ve stoje, pak jsi zase dřepla. A tatínek to komentoval:
"No prosím tě, ty jsi jako inflace. Chvíli nízká, chvíli vysoká... No jo... Inflace narůstá, drží se vysoko, drží se, pořád se drží, a teď prudce klesla... A ano, opět stoupá..."
Musím uznat, že jsem se dlouho takhle nezasmála. :)

JAK JSME VYZRÁLY NA BOLAVÉ BŘÍŠKO
O tvém komplikovaném spaní už jsem tady psala několikrát. Tentokrát však problém gradoval a navíc bylo jasné, že tentokrát je problém v bříšku. Budila jsi se snad každých pět minut, byla jsi vzteklá, rozmrzená, nevyspalá a to několik nocí po sobě. Já už jsem byla nešťastná, nevěděla jsem, jak ti pomoci. Espumizan nezabíral a Sab Simplex, který nám jako druhý doporučila dětská doktorka, letěl po třetím a posledním pokusu rovnou do koše. Už jsem ti ho zkoušela dávat dříve, ale nikdy nezabral. Říkala jsem si, když už nezabírá Espumizan, mohl by alespoň ten Sab Simplex... Ale noc po dni, kdy jsem ti ho dávala, byla úplně nejhorší, jakou jsme zatím spolu zažily. 
Řekla jsem si, že už snad pomůže jedině fenyklový čaj. Ten, který nám lékařka zakázala, že máme místo něj užívat raději zmíněné kapky. Měla jsem jen čajík od Sunarky a co si budeme povídat, ten je k ničemu. Po fenyklu jen chutná a voní, ale to je tak všechno. A pak jsem si vybavila rozhovor s mou tetou, ještě z doby, kdy jsem ležela v porodnici. Vyprávěla mi, že dávala synovi pít odvaz z kmínu a bylo po problémech. 
Vstávat uprostřed noci a jít vařit odvar z kmínu se mi nechtělo, už proto, že bych vzbudila tátu. A tak jsem nasypala pár zrníček kmínu do termosky s horkou převařenou vodou. A z té jsem ti v noci udělala mléko. Nezabralo to hned, ale další noc jsi spala jako andělíček a následující také. 
Sice jsem po pár dnech kmín vyměnila za zmíněný fenykl, neboť má lepší aroma a mlíčko s ním je chutnější, ale i ten zabírá tak, jak má. Přestože tě bolí zoubky, od doby, co piješ mlíčko a čaj z vody, kde louhuji fenykl, spíš mnohem lépe a klidněji. 

KRMENÍ ŠIMPANZE
Až donedávna jsem tě krmila v houpátku. Zdá se, že čím jsi větší, tím jsi také živější. Oblíbená činnost při jídle byla vysvléknout si ponožky a žužlat je mezi sousty. Nohama jsi se pak asi inspirovala u těch opiček, co máš v pokoji na stěně a na koberci, protože jsi je natahovala ke mě a prstíčky mě chňapala po rukávu, ruce, lžičce, atd. A když se ti je nepodařilo uchopit nožkou, alespoň jsi mi jídlo z ruky zkoušela vykopnout. Měla jsem pocit, že nekrmím mimino, ale šimpanze v zoologické zahradě - A LŽIČKOU! 
Poté, co skončilo tvé jídlo několikrát na mě, na tobě, na podlaze a v sedátku, rozhodla jsem, že je na čase vyzkoušet jídelní židličku. A tak jsem se následující den těšila, jak budeš jíst v klidu. 
Haha! Bláhová to představa! Nohama jsi mě sice jen kopala do kolen, ale za to jsi šermovala rukama a točila jsi se zvědavě na všechny strany, jako holub na báni. Došla jsem proto pro velký omývací brindák a doufala, že zabere. No... částečně ano, ale spíš je to o mé zručnosti. Bylo zkrátka nutné naučit se šíbovat naloženou lžičkou mezi rukama, brindákem, tvou hlavou pokaždé na jiné straně, dokud jsem ji nedonesla zdárně do cíle - tvé pusy. 
Stále to ještě nemám úplně vychytané, ale lepším se! :) Ono mi také nic jiného nezbývá. Pokud by nestačil brindák, musela bych ti k jídlu oblékat už jedině pláštěnku!

PRVNÍ BOULE
Ano, stalo se, co se stát nemělo. Viním se z toho a nikdy nepřestanu, ale děkuji nějaké vyšší síle, že se ti nic nestalo. Až do nedávné neděle jsi spala se mnou v posteli. Jelikož už lezeš jako drak a přemisťuješ se rychlostí blesku, přemýšlela jsem nad nějakou zábranou, abys z postele nespadla. Sice mě hned probudíš, takže tě mám v merku, než začneš lézt, ale co kdyby...
No a to kdyby samozřejmě nastalo. Nevím, co se dělo, že jsem spala tak tvrdě, ale zkrátka v sedm hodin v neděli mě probudila rána. V první chvíli mi blesklo hlavou, co jsi shodila - občas se natahuješ po lampičkách... Ale hurónský řev, který následoval, mě okamžitě dostal z postele. Takhle rychle jsem snad v životě vzhůru nebyla. Samozřejmě jsem zaspala tvé probuzení a ty ses vydala na výlet sama. A spadla jsi z postele na podlahu. Na hlavě rychle se vybarvující bouli a srdcervoucí pláč. Naštěstí se tatínkovi podařilo tě rychle uklidnit a za chvíli jsi se zase smála, ale cestu do nemocnice na prohlédnutí jsme si neodpustili. Byla jsi v pořádku. Zaplať Bůh!
Když jsem tě pak večer v ložnici před usnutím krmila a ty jsi obezřetně pokukovala po té holce v zrcadle, začínalo mi svítat. Mé podezření se potvrdilo i následující dny ráno. Vždycky ses totiž po ránu musela zastavit před zrcadlem a smála jsi se na tu druhou holku, co na tebe koukala a klidně si hověla u mě v náručí. Občas jsi ji popleskala a pak teprve jsme mohli sejít na snídani. Ale od toho pádu už se s ní nebavíš. Vždycky se demonstrativně otočíš na druhou stranu, aby ses na ni nemusela koukat. Z toho jsem usoudila, že to byla ona, kdo tě to ráno lákal k sobě a když pak místo kamarádky následoval pád na tvrdou zem, usoudila jsi, že už s ní nebudeš kamarádit. :)

"NELI, ŘEKNI MÁMA!" - "HAM"
I u nás už nastal čas prvních slabik a pokusů o nějaké to slovíčko. Zatím to byly takové neurčité nesmysly, ale když mi kamarádka, která má syna o 14 dní mladšího, než jsi ty, napsala, že už říká máma, začala jsem se snažit více a pobízet tě, ať už také mluvíš...
A kdy se nejvíce soustředíš, než v židličce u jídla... A tak jsem tě mezi jednotlivými sousty vybízela, ať řekneš to vytoužené slovo - máma.
Výsledkem bylo, žes mě místo toho popohnala, abych rychleji přikládala kaši do tvé pusinky a tvé první srozumitelné slovo bylo "ham". No... na první pokus to nebylo špatné, i když máma by byla lepší.
Naštěstí jsi mě nenechala dlouho čekat a pár dní na to se z postýlky ozývalo: "mamamamama..." a občas také "bababababa..." a pak jsi začala "mluvit" i přes den v chodítku a v ohrádce, hlavně, když ses dožadovala pozornosti. Občas to zmotáš, takže z toho vyjde "amabababama..." ale to nevadí. Na začátek je to krásný výsledek a myslím, že z tvého "mamababa" budu mít za chvíli hlavu jako pátrací balon. :)

PRVNÍ ZOUBEK - KONEČNĚ :)
Ani nevím, jak dlouho už s tatínkem prohlížíme tvou ústní dutinu s nadějí, že objevíme první zub. Pokaždé, když jsi tak protivná, že s tebou není k vydržení, si říkáme: "Tak teď už... Teď už to musí být!" A ono při tom pořád nic. Až donedávna!
Je to asi týden, co jsem opět šmátrala prstem v tvé puse, když jsem zavadila o ostrý koneček. Hurá! Tohle už konečně vypadá, jako zub. A také že ano. Po bližší prohlídce jsem se zaradovala, že už ten trapič konečně leze. Naivně jsem si představila, že bude během pár dní venku. No.... tak to úplně nevyšlo. zatím je pořád ještě více schovaný, než venku, ale leze a to je hlavní. A já doufám, že bude co nejdřív venku a zase budu mít doma usměvavé vysmáté miminko. :)
A pak začne lézt další... a další... 
Pořád bychom už chtěli mít něco za sebou a až to bude, tak budeme vzpomínat, jak to všechno rychle uteklo a že už jdeš do školky.
My dospělí jsme vážně zvláštní... no ne?

1 komentář:

  1. Moc pěkný článek, u inflace jsem se musela fakt smát. Tatínkové jsou prostě originální :) Jojo, my dospělí pořád na něco spěcháme, taky si vzpomínám, jak jsem pořád chtěla, aby miminko už sedělo, lezlo, capalo, mluvilo a teď jsou dospělí a někdy je mi z toho smutno, protože kamarádky v mém věku mají většinou všechny ještě menší děti :)

    OdpovědětVymazat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)