Měsíc třetí - první cesta vlakem

       Je 7. prosince 2015 a ti, kteří věrně sledují a čtou tvůj deníček, se ptají, kdeže je další část. Pravdou je, že další část se již delší dobu formuje v mé hlavě, k přenesení na papír však dosud nebyl čas. Proč? Inu… je čas adventní – mimochodem tvůj první. Čas velkého gruntování, pečení a zdobení domu vánočními motivy…a jelikož domek nemáme právě malý, je toho požehnaně. Obzvlášť, když skáču kolem tebe, vařím, peču a starám se o distribuci knížky, kterou jsem nedávno vydala. Vlastně i díky tobě, neboť právě tvůj příchod na svět mě v mnohém utvrdil, posílil a patří k tomu i odvaha, nečekat na nic a plnit si sny – teď hned!

         A jaký byl tvůj třetí měsíc života? Měníš se před očima. Rosteš, sílíš a vyvíjíš se a každý den je o něco rozdílnější, než ten předchozí. Každým týdnem si jiná, umíš něco nového a něčím překvapíš. Komu jsi podobná? Chvíli tatínkovi, chvíli mně… pak se tváříš jako babička z Nýřan, chvíli jako babička z Kaplice – to tě pak říkám: „Hele nech toho, jo? Nedělej babi Radku!“

         Pod hrazdičkou se občas zdá, že ses rozhodla ji naprosto zlikvidovat, jak rveš chrastítka a mlátíš zavěšenými hračkami. Když si tě vezmu do náruče, moc se ti tam nelíbí – očividně tě to omezuje a nejraději by ses vysmekla a odešla někam po svých. Ale na to si budeme muset ještě pár měsíců počkat… Do té doby budu možná vypadat, jako oběť domácího násilí, neboť tvůj nejnovější objev je škrábání a štípání maminky do krku, brady a tváří. Inu, ne všechny tvé objevy jsou mi příjemné. J

Kromě všech těchto změn, tě čekaly dvě velké události. Tou první byla injekce ve třech měsících – tvé první velké očkování. Docela jsem se toho bála, čekala jsem první opravdu proplakanou noc a horečky. Místo toho, nás čekala první noc, kdy jsme vůbec nevstávaly. Usnula jsi po troše pláče ve čtvrt na devět a vzbudila se ve čtvrt na sedm. Rychle jsi zblajzla celou flašku Sunaru, a zatímco já jsem se věnovala blogu, ty jsi spokojeně chrupkala dál.

        Tvé spinkání však musím pochválit i bez očkování. Až na pár nocí, se nám v poslední době daří vstávat jen jednou za noc a po zbytek spokojeně spinkáš, bez velkého vrtění a kňourání.

Tou druhou velikou událostí byla tvá první cesta vlakem. Vyrazily jsme sami dvě, spolu s krosnou, dvěma taškami přes rameno a vyzbrojené jen babyvakem, šátkem na nošení a Sunarem. První cesta pro tebe byla opravdu velké dobrodružství. Polovinu jsi strávila zavěšená v babyvaku na mém rameni a s prstíkem v puse jsi pozorovala ubíhající krajinu. Když se ti podařilo na chvilku usnout, už jsme byly skoro v Plzni. A tak následoval Sunar, oblékání – tvé neoblíbené – a konečně vázání do šátku, abychom mohly pohodlně vystoupit. Cesta zpět do Českých Budějovic už tě příliš nezajímala. Na sedačce bylo dost místa ke spinkání, a tak jsi skoro celou cestu prochrupkala.

           Tolik ke tvému třetímu měsíci. Třeba budeš jednou kroutit očima, co jsem to psala a proč, a třeba to budeš číst s nostalgií. Když ne ty, tak já určitě. Tady bych si možná měla položit otázku, pro koho to vlastně píšu? Opravdu pro tebe? Nebo spíše pro mě? Nebo pro ty, co s tebou nemohou být každý den, i když by moc chtěli, a pozorovat tvé pokroky? Ať už je to jakkoli, důležité je, aby se můj text dobře četl a přinesl radost a potěšení alespoň jedné osobě. Kdo jí bude, to už nechám na osudu…