středa 20. dubna 2016

Měsíc pátý - první Adidasky




Blíží se konec ledna a já začínám psát deníček za pátý měsíc tvého života. Oproti těm předchozím byl o něco náročnější. A nešlo jen o spinkání. Jsou to zoubky, bříško, usínání…. Ale pěkně popořadě!
Začnu spinkáním a uspáváním. To je totiž od jisté doby opravdu kříž… Někdy během Vánoc jsem psala, že špatně usínáš i spíš. Ta tam jsou večery, kdy jsem tě položila do postýlky, a během chvilky jsi sama usnula. Sice už tě nenosíme v náručí hodinu za hurónského řevu, ale samo to také nejde.  Někdy se podaří, že jsi už tak unavená, že tě dáme do autosedačky a během chvilky uhoupeme. Pak tě chvíli necháme, přendáme do postýlky a ty spíš. V poslední době to však nestačí. Pouštíme ti k tomu imitaci deště a bouřky, tatínek vždycky říká: „Už spí, vypni jí tam tu kanalizaci!“ A většinou je třeba nechat tě chvíli hlasitě řvát, než se necháš uhoupat a uspat. Jenže poslední dobou ani tohle nestačí. Dřív jsem tě přendala do postýlky a byl klid, teď tě přendám a za chvíli jsi zase vzhůru, kanalizace – nekanalizace…
Jedna noc opravdu stála za to… Sice jsi kolem desáté na chvíli usnula, ale za dvě hodiny jsi byla vyspalá a začalo noční řádění. Neuspalo tě ani mlíčko, ani poležení vedle maminky v posteli, jen ta autosedačka. Jenže ouha… Jakmile jsem tě přendala zpět do postýlky, opět jsi křičela. Snad to bylo bříško, snad zoubky, možná také reakce na očkování. V půl třetí už jsem byla tak vyřízená, že nastoupil tatínek, uhoupal tě v sedačce a nařídil mi nechat tě tam až do rána. Sice se mi to příčilo, kazí se tak přece záda…. Ale touha po chvíli spánku byla silnější. A tobě to očividně dělalo dobře, jelikož jsi hlasitě chrápala až do osmi do rána.
Ale mám i jednu humornější historku. Stalo se to 5. ledna a já jsem si ji musela zapsat, abych ji sem do deníčku nezapomněla zaznamenat. J To tě jeden večer uspával tatínek. Neposlechl, když jsem říkala, že jsi ještě příliš čilá a má tě nechat chvíli řvát a tak šel houpat. Asi po dvaceti minutách vylezl a přivřel dveře do pokojíčku, tak se překvapeně ptám: „To už spí?“
„Ale nespí,“ zněla odpověď. „Syčí na mě, prská, a když už začne usínat tak kýchne a dudlík letí přes celý pokoj.“
A proč teda tak špatně usínáš, spíš a neustále se budíš? Těžko říci… Někdy je to určitě bříško, ale jinak se už zřejmě hlásí o slovo zoubky. Sice ještě nevykoukl ani jeden, ale dásničky už máš pěkně naběhlé a když jsem ti na ně ťukala lžičkou, tak spodní zněly trochu více dutě. Snad se brzy vyloupnou a bude zase chvíli klid. I když… přiznejme si to, ono to není jen o těch zubech. Ono to také bude tím, že začínáš být pěkně rozmazlená. A tak nastavuji tvrdší režim, chvíli houpu (i přes den), ale když dál děláš blbiny, tak tě nechám být, vztekej se, jak chceš. Mám také jinou práci, než tě celý den houpat. 
Čímž přecházím k dalšímu tématu a tím je jídlo. Jelikož ti 1. ledna byly čtyři měsíce, začala jsem ti dávat zeleninové příkrmy. S tím jsi mi udělala velikou radost, protože ti náramně chutnají a pěkně baštíš. Pravda, někdy máme mrkev a špenát naprosto všude, máš totiž tendenci na mě chvátat, a když ti neláduju plné lžíce do pusy dost rychle, hmátneš po mně rukou a držíš a držíš, dokud to nevyklopíme úplně jinam, než do pusinky. Zatím ti chutnalo snad úplně všechno, jen dýně s bramborem ti nejela, tu jsi po mně vesele prskala, že jsem si musela sundat brýle a po krmení umýt hlavu. A samostatnou kapitolou by mohlo být také ovoce. Patrně jsi v tomhle po tatínkovi, protože ten by taky mohl jen banány a pomeranč. Když ti rozvařím vločky a rozmixuju je s banánem, tak je to dobrota. (Ano, tady očekávám, že se na mě mnoho maminek sesype, jelikož ve vločkách je lepek!) Ale jakmile ti dám jablíčko, jahody, meruňku nebo cokoli více kyselého, šklebíš se, prskáš a vůbec se tváříš strašně ublíženě…
Poslední, co bych chtěla za měsíc leden zaznamenat, jsou nové botky, které ti koupil tatínek. On totiž snad od samého začátku, co jsme spolu (v únoru tomu bude 10 let), touží kupovat ty miniaturní značkové tenisky. Také jakmile ses narodila, obhlížel obchody a řešil, zda koupit značku Nike, nebo Adidas. (Jako by to nebylo jedno…) A když si minulý týden jel do Budějovic pro své nové boty k narozeninám, nemohl samozřejmě jinak, aby ty mrňavé Adidasky nepřivezl. Já se toho zděsila, protože to co přivezl, bylo tak na klíče a ne na tvou tlusťoučkou nožku. A že to s ženskýma probíral v práci? Co naplat… Bota to byla pěkná, leč šitá úplně nesmyslně. Do toho ses nemohla vejít nejen ty, ale snad žádné miminko. A tak jsme druhý den sedli do auta a jeli botičky vyměnit. Nakonec jsme rezignovali, neboť ani větší číslo nic neřešilo – prostě byly špatně šité – a koupili ti už větší, č. 21. Sice si teď do nich můžeš k nohám strčit i ruce, ale ono to uteče jako voda, a v létě v nich budeš dělat první krůčky.
Ale aby to nebylo jen o spaní a o jídle… Přes den se z tebe stává pěkné číslo. Nejen, že tě už všechny hrazdičky, pískadla a chrastítka přestávají bavit, jelikož už to prostě za ty čtyři měsíce co čile všechno vnímáš, dobře znáš. A tak maminka vymýšlí stále nové a nové věci, jak tě zabavit. Když to totiž neudělá, je zralá na Bohnice. Dokážeš ječet a křičet v kuse i několik hodin a občas si opravdu nejsem jistá, jestli je to ještě hra, nebo zda se už vztekáš. Nejnovější zábavou je posílání smajlíků po telefonu babičce do Nýřan. J

Když už jsem u té čilosti, veledůležitým dnem byl 25. leden. To ses totiž poprvé sama přetočila na bříško a měla jsi z toho náramnou bžundu. Neděláš to sice zatím často, ono někdy se ti taky chce být líná, ale už tě nemůžeme nechat o samotě ani chviličku. A tak trávím většinu času vedle tebe na gauči a píšu, čtu, nebo kreslím, načež to vypadá, jaká je ta mateřská vlastně super „dovolená“, když mám tolik času na nesmysly.

Tolik tedy ke tvému pátému měsíci, který přinesl radosti i starosti. Moje naděje, že naše soužití bude měsíc od měsíce lepší, se začíná hroutit a říkám si, že si s tebou ještě pěkně užijeme. Částečně můžeme nafackovat jen sami sobě, protože ten, kdo tě rozmazluje, jsme především my dva. Ale snad v sobě najdeme s tatínkem dost přesvědčení, abychom tě nechali déle řvát a neběželi k tobě při prvním hlasitějším křiku. Možná to pomůže, možná ne… Možná mě teď budou některé maminky kamenovat a některé mě naopak povzbudí. Ona výchova dítěte holt není snadná věc, byť se to tak může zpočátku zdát. J

Žádné komentáře:

Okomentovat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)