středa 20. dubna 2016

A to nám ji málem vycucli, anebo jak to všechno začalo...


               Hodně jsem přemýšlela, jak nejlépe formulovat a psát slíbený deníček pro mou dcerku. Psát to opravdu jí samotné, aby si to jednou mohla přečíst, nebo to psát prostě jako sdělovací text, který bude oslovovat všechny čtenáře? Vlastně do teď nejsem rozhodnutá a tak prostě uvidím, co se z mého deníčku vyvine. Ostatně, i vy, čtenáři máte možnost se k tomu vyjádřit a tak se budu těšit na vaše komentáře. Posuďte tedy sami…
               
                Milá dcero,
až jednou budeš tyto řádky číst, budeš už velká. Velká ženská, která je přesvědčená, že všemu rozumí, a to, cos ještě nepoznala, budeš chtít poznat. Budeš při tom na samotném prahu života. Života plného dobrodružství, nekonečných možností, ale také starostí a trápení. Toho posledního bych ti přála co nejméně, ale co ti osud nachystá, to nikdo nevíme.
Zatímco ty si budeš připadat úžasně dospělá a světaznalá, pro mě budeš pořád ten malý uzlíček štěstí, který jsem prvně sevřela v náručí 1. září 2015. A tak ti snad alespoň tyto řádky trochu napoví, co všechno se odehrává v hlavě matky a pochopíš mou starost a nekonečnou, někdy možná otravující péči.
Hodně jsem uvažovala nad tím, čím vlastně začít. Většinou se začíná těmi prvními okamžiky, kterými jsi oblažila svět, když ses poprvé nadechla a rozkřičela na celou porodnici. (Nebyla jsi sama, maminka tě dobré tři hodiny před tím plně zastoupila). J Ale u tebe byly rozhodující okamžiky mnohem, mnohem dříve…
Když jsme se s tatínkem rozhodli, že už nechceme být jen sami dva (popř. čtyři, protože naši „smečku“ tvořili také dva psi – labrador Lord a boxer Baron), netušili jsme, že se k nám tak moc těšíš. Zkrátka, stačil jeden měsíc, aby ve mně začalo klíčit semínko, ze kterého jsi měla vyrůst ty. Jenže když jsem dva dny před Vánoci zjistila, že už vlastně kousíček tebe v sobě nosím, netušila jsem, jak moc budeš muset o svůj život ještě bojovat. Ještě ten večer jsem zjistila, že to nebude tak snadné, jak se může zdát.
Druhý den dopoledne pan doktor konstatoval, že je to opravdu počátek těhotenství, ale vzhledem k náhlým zdravotním komplikacím musíme počkat, jak to celé dopadne. A tak následovaly Vánoční svátky plné nadějí a strachu. Silvestr s horečkou a chřipkou a následující týden, první v roce 2015, zakončený nemilosrdným verdiktem: „Plod se nevyvíjí, nebudeme to protahovat, napíšu vám žádanku do nemocnice a ukončíme to.“
A tak následovala noc, kdy jsem téměř nespala, prolila litry slz a bojovala sama se sebou. Ráno jsem nastupovala do nemocnice značně apatická a přesvědčovala jsem se, že už je mi to všechno jedno. Když mi operující lékař sdělil, že půjdeme ještě na kontrolní ultrazvuk, zda bude operace nutná, protestovala jsem. Je také dobré vědět, že ultrazvuk nechtěl vidět proto, že by věřil na zázraky, ale prostě proto, že se mohlo mé těhotenství ukončit přirozenou cestou. Jenže to se nestalo. Nejen, že se neukončilo, ono se nechystalo ani nechat se ukončit zásahem doktorů. Patrně už tehdy zasáhl osud, nebo jsi možná vytušila, že by to mohl být konec tvé krátké cesty na tento svět a tak jsi zabojovala z plných sil a ukázala, co v tobě je. V první chvíli jsem nechápala, co po mně vlastně ten lékař chce. Proč se mi ptá, zda je to chtěné těhotenství? Srdeční činnost? O čem to mluví? Když jsem pochopila, že mluví o TVÉ srdeční činnosti, která ještě den před tím nebyla vidět, běhal mi mráz po zádech. Byla jsem šťastná, že žádný zákrok nebude a že to malinké semínko ve mně bude dál žít a vyvíjet se, ale zároveň jsem pociťovala strach a obavy. Co když se ještě něco stane?

Jenže se nic nestalo a my jsme spolu bojovaly deset lunárních měsíců, v zimě i ve vedrech, dokud ses nerozhodla přijít na tento svět. A když jsem tě prvně sevřela v náručí, probleskla mi hlavou myšlenka: „A to nám ji málem vycucli…“ Vždyť stačilo tak málo a dopadlo by to jinak! Kdybych poslechla svého doktora a jela do nemocnice ještě ten den! Kdybych nezavolala předem a nedostala pokyn, abych dorazila až následující den ráno! Kdyby mě operoval jiný doktor a nevzal mě před operací na kontrolní ultrazvuk! Raději na to nemyslet… Ostatně, ono v tom tvém příchodu na svět hrálo roli mnohem více náhod a osudových zvratů. Ale o tom až příště…

Žádné komentáře:

Okomentovat

Líbil se vám můj článek, nebo vám v něm naopak něco chybělo? Napište mi komentář. Budu moc ráda a předem děkuji. :)